MALEČ

Úzká a klikatá silnička ze Strašína přes Nahořánky nás po třech kilometrech zavede až do Malče, o které Karel Klostermann v povídce Nioba z Malče napsal:
"Na Malči jsou vůbec hodní lidé; mezi sebou se neperou a s druhými dědinami jakoby nesousedili; dělí je panské lesy a vysoká poloha, vždyť Maleč leží skoro devět set metrů nad mořskou hladinou. U soudu na Kašperských Horách jich téměř neznají, spíše u berního úřadu, kde poctivě a pravidelně odvádějí své daně. Kdo se uživí v místě, ten i zůstává; na koho nestačí, ten odchází do širého světa."
První písemná zmínka o této malebné horské vesničce sahá až do 14. století, ale není potřeba zdůrazňovat, že lidé přišli do této krajiny mnohem a mnohem dříve.
Záhadné kameny u Růždského potoka
Kousek od Malče se nachází lokalita zvaná Růždí, kde původně stávaly mlýny, využívající sílu Růždského potoku. Na skále, která pozvolna stoupá od pravého břehu, je položen obrovský kámen.
"Ti, kdož jej pokládali, měli velmi pravděpodobně něco společného s Obřím hradem a Sedlem. Pod skálou je v hloubi něco, co bychom mohli nazvat uzavřeným úložištěm špatných energií z okolí," uvádí Pavel Kozák v knize Tajemná místa od Blaníku k Sušici (pozn. Obří hrad a Sedlo jsou místa, která obývali Keltové a jsou vzdálená vzdušnou čarou pouze několik kilometrů).
Pokud přijmeme tuto teorii, pak by kámen mohl klidně sloužit jako závaží nebo pojistka proti tomu, aby se něco zlého nedostalo na zemský povrch.
Lidské oběti?
Psychotronik Pavel Kozák se rovněž domnívá, že kámen byl původně posvátný, ale později na něm byly prováděny lidské oběti. Balvan by k těmto účelům mohl klidně sloužit, a to na straně směrem k potoku, která je šikmá a mírně prohloubená. Krev by tak mohla stékat po skále, což je sice hrozivá představa, ale určitě ne nereálná.
"Lidské oběti byly častou a jistě temnou stránkou keltské společnosti," uvádí Jan Bouzek v knize Keltové českých zemí v evropském kontextu.
Můžete se klidně bát
Dnes již těžko zjistíme, jestli se zde něco takového skutečně dělo. Rozhodně jde ale o místo, které na vás silně zapůsobí.
Potok protékající mezi obrovskými kameny, neobvyklé kamenné scenérie, jakoby nainstalované pro dávné náboženské rituály, obětní kámen, na němž při troše fantazie uvidíme jakési oči, ticho i sluneční paprsky pozvolna pronikající mezi stromy. To vše dotváří atmosféru tohoto tajemného koutu Šumavy.
( autor:Jan Kaše)
 
Výsledek obrázku pro Maleč šumava
 

 

LAZNY U STRAŠÍNA

Od roku 1850 začínají v dolní části obce Strašín na vykácených mytích pod lesem vznikat nové domy. Z nich se postupně zrodila nová část Strašína s názvem Lazna (od staročeského slova "láz" - pozemek na samotě u lesa). Lazna se nacházejí taktéž zcela mimo vlastní jádro Strašína, jižně od kostela Narození Panny Marie, a byly asi částí, kde původně žilo chudší, pomocné obyvatelstvo.
 
Výsledek obrázku pro lazny u strašína
 
 

NAHOŘÁNKY

Necelé dva kilometry od obce Strašín se mezi horskými pastvinami a pod ochranou skalního masivu rozprostírá se v nadmořské výšce přes 700 metrů další ze zapomenutých šumavských vesniček.
V Nahořánkách nenajdete nic ze současných vymožeností civilizace, pokud to tak vůbec můžeme nazvat. Vše tady nahrazuje pocit volnosti a svobody a rovněž klid a pohoda, kterou vyzařuje zdejší příroda, otevírající vám přitom svoji náruč.
Krásným místem je nahořánská kaplička,kde se schází lidé místo poutě a kterou postavil vedle svého gruntu Tomáš Kašák. Splnil tak přání své zemřelé ženy. 18.6.1854 ji kněz zasvětil Panně Marii Bolestné.
A ještě kratičká pověst:
Podle jedné z pověstí bloudí v noci kolem Nahořánek modravé světýlko. Údajně se tak děje od doby, co zde byl zavražděn a oloupen Kantor z Lazen.
„Kantor byl hodnej a poctivej člověk. Na znamení toho, že byl velký hřích zabít hodného člověka, bliká v noci kolem křížku modravé světýlko," uvádí se v pověsti Bloudící světýlko.
( zdroj.:J. Sucháčová, L. Hromádková: Z podhůří Šumavy
Novinky.cz )
 
Výsledek obrázku pro nahořánky
 

 

ZEJBIŠ

 
Dřívější název pro obec Javorná, což je místní část obce Čachrov.
Nachází se 10 km severovýchodně od Železné Rudy, nad údolím říčky Ostružná, v nadmořské výšce 842 m. Dřívější jméno Zejbiš. Osada leží na rozhraní CHKO Šumava a Přírodního parku Kochánov.
Historie
První písemná zmínka o Javorné je z roku 1614. Původní osada náležela ke Královskému hvozdu, byly zde četné svobodnické dvory a pocházela odtud většina králováckých vrchních rychtářů. Na jejím území bylo několik sklářských hutí. V roce 1910 čítala obec Javorná s přilehlými samotami 122 domů a 1131 obyvatel.
Kostel svaté Anny
V roce 1698 byla postavena kaple, která byla přestavěna na současný barokní kostel podle návrhu architekta M. A. Gilmettiho v letech 1718 - 1721. V průčelí kostela jsou dvě věže kryté šindelem. Na oltářích jsou obrazy svaté Anny a Nejsvětější Trojice od W. Stoibra (1870), obraz Kristova křtu připomíná díla P. Brandla. Lustry v kostele jsou výrobky zdejších zaniklých skláren. Náhrobní kameny z 18. a 19. století náleží převážně významným sklářským rodinám Gerlů, Hafenbrädlů a Adlerů. U kostela stojí památný strom lípa srdčitá, stáří 300 let.
zdroj: obec.úřad Čachrov

 

BUK

Obec Buk se nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava 3 km od úpatí hory Boubín. K obci patří osady Vyšovatka a Včelná pod Boubínem.
První zmínka o osadě Buku se datuje rokem 1299 a pochází ze soupisu vesnic pražského probošta, jemuž vesnice patřila do roku 1390. Od roku 1400 byla součástí volyňského panství, které náleželo proboštství katedrály Svatého Víta v Praze. Buk byl tenkrát izolovanou enklávou tohoto panství uprostřed rozlehlého vimperského panství.
Historie:
První zmínka o osadě Buku se datuje rokem 1299 a pochází ze soupisu vesnic pražského probošta, jemuž vesnice patřila do roku 1390- Od roku 1400 byla součástí volyňského panství, které náleželo proboštství katedrály Svatého Víta v Praze. Buk tenkrát izolovanou enklávou tohoto panství uprostřed rozlehlého vimperského panství.
Ves byla budována do tvaru takzvané okrouhlice. Jednotlivé usedlosti byly stavěny vedle sebe tak, aby chránily obyvatele hlavně proti vlkům, neboť ti ohrožovali domácí zvířata. Na dvou výjezdních cestách ve vsi byla dřevěná vrata, která se na noc zavírala.
Vesnice Buk byla postavena kolem vydatného pramene vody. První obyvatelé byli jen částečně svobodní a proto museli chodit na robotu do panství ve Lčovicích. Později odváděli desátek.
S nárůstem počtu obyvatel se již všichni nemohli uživit zemědělskou činností a tak odcházeli pracovat do boubínských lesů.
Buk byl součástí Lčovického panství až do zániku poddanského zřízení v roce 1848. Církevně byla obec přifařena k Šumavským Hošticím, kde byl kostel a hřbitov. V 19. století odcházelo z naší obce mnoho řemeslníků za prací do Vídně. Hlavně to byli zedníci a ženy jako služky do panských rodin.
V Buku se 26.9. 1905 narodil Václav Haise, který později působil jako akademický malíř v Praze.
Významným rokem pro obec je rok 1920, kdy se Buk oddělil od Šumavských Hoštic a stala se samostatnou.Prvním obecním starostou byl zvolen soustružník z čp. 25 pan Jan Heinzl.
Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založen v roce 1923 a dochází k zakoupení první požární stříkačky.
V roce 1927 byla v obci zřízena menšinová česká škola a o rok později i mateřská školka.
9.října 1938 byla obec Buk neprávem zabrána německými vojsky a 24.listopadu 1938 byla obec z okupace vypuštěna. Toho dne byly odstraněny závory a byly vykolíkovány hranice mezi Bukem a Vyšovatkou, která zůstala německá.
Za doby okupace za 2.světové války nemohla obec podnikat. Lidé byli posíláni na nucené práce do Německa. Do koncentračního tábora byl poslán pan František Koška, který se už bohužel nevrátil.
Obec osvobodila dne 6.května 1945 americká armáda, která se zde zdržela čtyři dny.
( zdroj: Obec Buk-oficiální stránky obce)
 

BOUBÍN

E.Krásnohorská: Jako čaroděj v magickém kruhu stojí před námi Boubín ve svém rajském okolí, ať s kterékoli strany, ze kterékoli dálky se všine v rozhled, vždy na něm trůní velebností královskou a vždy u jeho podnoží rozložen obraz neskonalé svěžesti a líbeznosti. Schreiner(Bobík) pak odkudkoli se objeví v jeho sousedství zraku se svým jednostranným trčícím zubem, vždy jest pravidelné kupě Boubína malebným na obraze doplňkem.....

Přes zdánlivou nepřístupnost dokážeme v pralese najít stopy lidské činnosti. Jednou z nich je i turistická stezka, která nás na těchto dobrodružstvích provází. Pažení (Basumský hřbet), vrchol Boubína (1362,2 m nm) plochý hřbet pokračující směrem k Bobíku uzavírají mohutný přírodní amfiteátr se strmými svahy, otevřený k jihovýchodu, v němž prameni jímž protéká hluboko zaříznutý Kaplický potok.Jistě zajímavější dílo je zdejší Boubínské jezírko napájené Kaplickým potokem. To vybudovali v roce 1833 voroplavci jako zásobárnu vody pro plavební kanály a do nynější podoby rozšířeno r. 1857.Koryto potoka u výtoku z jezírka bylo upraveno – napřímeno a vyloženo žulovými deskami.Pod hrází je kamenný pomníček s vytesanými letopočty 1889 27/8 1914. Data na pomníčku pod boubínským jezírkem znamenají, že pomníček byl postaven k uctění památky 25. výročí svatby majorátního pána Jana Schwarzenberga s Terezií hraběnkou z Trauttmansdorffu – Weinbergu. Svatba se konala 27. 8. 1889.Vznikla tak splavovací nádrž (klauza) k posílení toku a pro lepší plavbu dřeva z boubínských lesů na nedalekou Idinu pilu a do sklárny v Lenoře. V jezírku se hromadila voda, která byla krátkodobě vypouštěna po dobu plavení. Dřevo se na Kaplickém potoce plavilo ještě v roce 1957. Na svou dobu to bylo dokonalé technické dílo, které sloužilo svému účelu ještě 12 roků po druhé světové válce.Skončili jsme u boubínského jezírka, které uzavírá údolí od Idiny pily a řekli jsme si také, kdo byla paní Ida. Její manžel Adolf Josef Schwarzenberg byl majorátním pánem schwarzenberského majetku a žil v létech 1822 až 1914. Je o něm známo, že jeho zálibou bylo lesnictví a hlavně myslivost.

Tajemná bylina martagon.Slavný renesanční botanik a lékař Jan Mattioli hledal na Boubíně tajemnou bylinu martagon.Boubín zřejmě byl vyhlášeným místem výskytu čarodějných a léčivých bylin. Když se rožmberský lékař, bylinkář a včelař Jan Mattioli (zemřel 1591) roku 1578 stal osobním lékařem Viléma z Rožmberka, okamžitě toho využil k výpravě na pověstnou horu.Zanechal o tom dopis, v němž říká: "Hned jsem na pánu mým vyprosil, chtíc Boubín spatřiti a nějaké koření na něm hledati, což jsem také učinil a dne včerejšího až na vrchu i všudy okolo něho jsem chodil.Bedlivě jsem tam šetřil maje zprávu o jednom koření i bylině martagon jménem..."Však protože sem nejprve tam i s vozíkem jeti dobře mohl, neb o tom koření, že jest vpravdě, se našel jeden turecký doktor, ten jest za jistý jej dostal..."... Co byla bylina martagon se bohužel už asi nedovíme, jisté ale je, že staří bylinkáři nepřičítali léčivou moc jen rostlině samotné, ale i času jejího sběru a lokalitě z níž pochází. Boubín zřejmě byl z tohoto hlediska hodnocen mimořádně kladně.

Zdroj Myslivost,Hory a kopce opředené tajemstvím, Stará Šumava

 

VOLARY

Uprostřed luk, plání a lesů mezi tisícimetrovými šumavskými vrcholy leží město na hranici kulturních vlivů i obchodních cest.

Z tajných stezek zvědů a válečníků se tak na mnoha místech staly vyšlapané cesty obchodní směny a později i udržované formanské silnice. Taková obchodní stezka se vytvořila i mezi vnitrozemím Čech a krajinou na soutoku Dunaje, Innu a Ilzu. Výchozím bodem byl tu starobylý Pasov a konečným cílem pak nejspíše teprve obchodem zrozené Prachatice. Na Pasovsku se spojnici říkalo Beheimsteig, v Čechách Pasovská cesta, v pozdější době obecně Zlatá stezka či Goldene Steig, lidem pak, kteří po ní přepravovali zboží, soumaři či Säumer. Nedokážeme udat rok a den, kdy tu obchodní ruch nastal, jistě to však bylo poměrně dlouho předtím, než se o něm poprvé nepřímo zmiňuje jedna listina z roku 1010. Soumaři potřebovali na 90 kilometrů dlouhé cestě z Pasova do Prachatic nějaké místo odpočinku a občerstvení, jakož i pokojné přístřeší za noci a špatného počasí pro sebe i svá zvířata.Vůz, koně a jejich postroje si ovšem žádaly péče a oprav koláře, kováře a sedláře. Z toho plynula nezbytnost zbudovat na příhodných místech a v příhodných vzdálenostech noclehy s potřebným vybavením, ať už se jim říkalo herberky či zájezdní hospody.Bez hospodářských zvířat nemohli v lesní divočině žít a kromě toho měli obstarat soumary a jejich koně, kteří zvláště v zimě oživovali "pasovskou cestu" v hojném počtu.Zvonění z kostelní věže ve Volarech o desáté hodině večerní připomíná tradici takzvaného soumarského zvonu, jehož zvuk naváděl zbloudilé obchodní karavany k městu. Vedle a z lesních mýtin, které nabízely první letní pastvu, zakládali senné louky, zatímco pilou a sekerou, především však za pomoci ohně dál klučili les kolem.Brzy se také pravděpodobně pokusili o pěstování obilí, nejprve nenáročného ovsa, kterého bylo třeba pro soumarské koně a který byl v Pasově výhodným směnným artiklem za sůl. Většinou přepravovaly sůl, pocházející z ložisek ve Východních Alpách, vozily drahé látky, jižní plody, víno a koření. S nimi přicházely i nové myšlenky a pracovní postupy. Zpět pak putoval chmel, vlna, kůže, pivo, máslo a také prachatická pálenka. Po ovsu následovalo pak brzy pěstování ječmene, jarního a ozimého žita a také lnu. Osídlenci mohli svých pastevních pozemků užívat v liduprázdném hraničním lese bez omezení v šíři v dál. Pasovští biskupové a čeští panovníci sice měli svá vrchnostenská práva, ale hranice nebyly vytyčeny kamennými mezníky ani příkopy, nýbrž tvořil je sám les, táhnoucí se na hodiny cesty daleko. Tento stav umožňoval rychle rostoucímu obyvatelstvu zvětšovat plochy svých polí a luk, zejména však pastvin, a zajišťovat si tak obživu i tehdy, když ji vždy a všem neposkytoval sám obchod na stezce.To se nejprve nezměnilo ani tehdy, kdy český král propůjčil své území nějaké vrchnosti. Té leželo na srdci toliko mýto, vybírané volarskou celnicí.Když se ovšem pozemková daň stala vítaným zdrojem příjmu a les získal hodnotu jako základna pro rostoucí počet sklářských hutí, jako lovecký terén a zásobárna zdánlivě nevyčerpatelného bohatství dřeva, zatímco výnosy z mýta se neustále tenčily, až konečně vyhasly docela, tu se pozemková vrchnost snažila rozsahu volarské pastvy a mýcení stanovit meze, ba jej rovnou nějak umenšit.Právo na užívání dřeva a pastvin v okolních lesích považovaly Volary za starobylé právo, přiznané jim jako milostivé privilegium. Bylo sice dáno takříkajíc na věčné a ustavičné časy, bylo však nezbytné, aby je každá nová vrchnost potvrdila. Při takových příležitostech docházelo ovšem často ke změnám, k poskytování nových práv jiného druhu, ale i k oklešťování či rušení těch starých. Z toho pocházely trvalé spory osady a její aktuální pozemkové vrchnosti. Dají se sledovat nazpět až k roku 1506 a skončily teprve vyrovnáním, které oběma stranám slouží ke cti. Kníže Jan ze Schwarzenberka postoupil 3107 hektarů lesa a pastvin obci k volnému vlastnictví, ta naopak se zřekla každého dalšího práva využívání knížecích lesů. Tím dosáhl katastr obce rozlohy 5935 hektarů,tedy o něco více nežli čtvereční míle.

Zdroj Die Stadt Wallern im Böhmerwald Wenzel Draxler

A maličko na konec:Původní obyvatelstvo chovalo na zdejších šťavnatých lukách veliká hovězí stáda. Od toho se jim prý začalo říkat Volaři. No a když žijí Volaři ve vsi, ta musí mít přeci název Volary. Zdejší lidé byli vždy pracovití, poctiví a otužilí, jen trochu náchylní ke rvačkám, neboť byli přenáramně hrdí na svůj původ. Cizích nikdy nepřijímali a jako nepsaný zákon měli, že v případě svatby museli být oba snoubenci z Volar.

Zdroj Bohumír Patera, Přes Plöckenšteinské pohoří, 1893, Stará Šumava

foto: Volary fotohistorie

Volary - Soumarská

 

 

VLČÍ JÁMY

Přede mnou leží Wolfsgrub, lépe řečeno to, co z něj zbylo, stará rozpadlá stavení a velká šedá budova bývalého kravína zdejšího zemědělského družstva. Nic, z čeho by mohl mít člověk radost. Lépe je zavřít oči a přenést se o 50 let nazpátek, kdy tu bylo k vidění ještě tolik domů, můj otcovský dům a celá ta stará ves, všichni ti lidé, co v ní žili, plahočili se a dřeli, ale také se uměli smát a být opravdu šťastni.Na straně stavení zvaného Plachenhaus, obrácené k silnici, bývala umístěna tabule se jmény prvních místních osadníků, kterou sem dal instalovat roku 1936 můj strýc Franz Plach.V letech po roce 1700 byly vyšší polohy Šumavy mezi Zátoní (Schattawa) a bavorskou hranicí dosud pouhou pralesní divočinou, plnou pustých močálů. Náležely k panství Zátoň, kde se provozovalo milířství ve velkém.Už kolem roku 1730 se hlásilo mnoho lidí z níže položených krajů, kteří by si rádi postavili dům právě na vimperském panství. Osídlenci uváděli, že vlastní něco dobytka a cca 50 zlatých hotovosti.

Knížetem bylo tehdy stanoveno, že území od dnešní Řasnice k Zátoni je uvolněno k osídlení.Tak došlo k tomu, že 13 rodin lesních rolníků s dětmi - cca 60 osob - založilo na úpatí hory Chlustová při jejím svahu k Travné Vltavě (Řasnici) a protilehlému Radvanovickému vrchu naši milovanou ves Wolfsgrub.Ta prvá stavení byla zbudována takřka výlučně ze dřeva. Střechy byly ploché a zatížené tyčemi a kameny. Kamenům se žertem říkalo bavorské šindeláky, přičemž šindelák byl čtyřhranný hřeb užívaný k přibíjení šindelů k latím střešní konstrukce, na roubené stěny či na štít. Chalupy neměly nijaký komín ani černou kuchyni. Dým vycházel ven otvorem nad oknem světnice. Dřevěné stěny nebyly omítnuty a bíleny, byly celé černé od sazí.Poslední ploché střechy na staveních čp. 2, 12 a 13 zmizely teprve krátce po první světové válce.Podlaha nebyla kryta prkny, kamna neměla pláty. První osídlenci svítili toliko loučemi, neznali ještě zápalky, petrolej, tabák, brambory, cukr, kávu a tak podobně.Byli dosud nevolníky. Muži nesměli nosit vousy, robotovat ale nemuseli. Dostali pozemky za naturální a peněžní poplatky do dědičného nájmu a každá rodina byla nadto povinována narubat ročně za stanovenou mzdu 100 prostorových sáhů ( 341 plnometrů) dřeva a pomáhat při jeho plavení. Tito osídlenci tvořili vrstvu dědičných nájemců, užíval se i pojem dědičný pachtýř, později se jim říkalo i dominikální rolníci.

Císař Josef II. nevolnictví dne 1. října roku 1771 zrušil. Existovalo pak až do roku 1850 mírné poddanství vůči schwarzenberskému panství Vimperk.K pasení dobytka měli první osídlenci společné pastvisko. Bylo většinou pokryto suchým lesem a z části zalesněno, dobytčí stáda byla tu často napadána vlky. K vyhlazení šelem byly vyhrabávány vlčí jámy, překryté pak jehličím s navrch položeným kusem masa. Když se vlk chtěl zmocnit návnady, spadl do jámy a byl v ní pak ubit. Uprostřed vsi, někde tam, kde později stával kříž u hasičské zbrojnice, měla být také jedna z oněch vlčích jam.To od nich jistě dostalo jméno prvých 13 stavení nové osady.Wolfsgrub náležel vždycky k farnosti Horní Vltavice, zřízené už roku 1724, kdy bylo započato i se stavbou tamního kostela namísto dosavadní kaple. Až do roku 1869 byl Wolfsgrub přiškolen k Horní Vltavici. Venkovské školy stály pod dohledem duchovních. V zimě docházel do vsi vandrovní a učil každý týden v jiném stavení. Dostával za jeden týden a jedno dítě 4 krejcary konvenční měny a v každém domě, kde konal výuku, i stravu. Doku nebyla zavedena povinná školní docházka, chodilo v létě do farní školy jen málo dětí, často vůbec žádné. Větších dětí bylo potřeba k polním pracím či k opatrování mladších sourozenců.V roce 1869 byla zákonem zavedena povinná školní docházka. O čtyři léta později, tj. roku 1873, svolila zemská školní rada v Praze k tomu, aby osady Pumperle, Wolfsgrub a Hüblern (dnes Houžná) měly svou vlastní školu. Nejprve byla školní místnost pronajata ve stavení čp. 14 zvaném "bei 's Hiasala" (u Matýska), jehož majitelem byl tehdy Josef Eßlinger. Prvním zdejším učitelem byl Wenzel Rossek, vysloužilý voják a pak žandarm, což bylo zřejmě považováno za dobrou kvalifikaci k učitelskému povolání. Ve školním okrsku bylo tehdy 90 až 100 dětí školou povinných. Ne všechny ovšem docházely pravidelně k vyučování. Přesto byla místnost příliš těsná pro tolik žáků a okresní školní inspektor Ladenbauer naléhal ke stavbě vlastní školní budovy.Právě od strýce, který se tolik zasloužil o poznání našeho šumavského domova, jsem z toho, co napsal, došel poznání minulosti rodných míst. To díky němu vím, jak došlo v roce 1736 ke zrodu vsi Wolfsgrub a pak i k jejímu dalšímu rozvoji.

Zdroj Karl Spannbauer Böhmerwäldler Heimatbrief Jihočeská vědecká knihovna, Stará Šumava

Obrázek

 

 

 

ZDÍKOV

Obec je na trase Stachy-Vimperk,kdo projížděl,může si osvěžit vzpomínky..............

První zmínka o obci z r.1318, kdy darován Vilémem Bavorem strakonickému konventu johanitů, od 14.st. patřil k panství Vimperk, od 16.st.(r.1539), kdy zde byla postavena tvrz(možná již ve st.14. za Koců z Dobrše), byl samostatným statkem rodu Malovců z Chýnova(tvrz přestavěli na renesanční obdélný dvoupatrový zámek s hřebínkovými klenbami v přízemí). Po jejich vymření(r.1799) řada držitelů: za posledních-Thun-Hohensteinů v l.1865-68 rozšířena a přestavěna(novogoticky) zámecká budova.

Název obce Zdíkov pravděpodobně pochází od jména Zdíka z Janovic, který byl purkrabím na Vimperku. První písemná zpráva, která je dokladem o existenci lidského sídla na místě dnešního Zdíkova pochází z roku 1318. Uvádí se v ní, že Vilém Bavor ze Strakonic daroval strakonickému konventu maltézských rytířů - Johanitů Velký Zdíkov, Malý Zdíkov, Branišov a Lhotu s farním podacím právem, lesy, mlýny, rostlinami, pastvinami, vrchy a pozemky. Roku 1385 se zdíkovské panství (statek) stává majetkem Hanuše Kaplíře ze Sulevic a je tak připojeno k vimperskému statku. První jménem známou postavou Zdíkova je kněz Václav neboli Jan ze Zdíkova, který působil roku 1417 ve Svojšicích u Sušice. V době okolo roku 1420 se Velký Zdíkov dostal do držení Jana Koce z Dobrše. Za více než sto let, roku 1529, jej Kocové z Dobrše prodali majiteli vimperského panství Janu Petrovi z Malovic. V držení Malovců byl pak Zdíkov celých 270 let, až do roku 1799. Roku 1603 za Zdeňka Malovce mělo zdíkovské panství již značnou rozlohu a sahalo až do prostoru Kvildy a Bučiny u státní hranice s Bavorskem. Tvořily jej tyto obce a osady: Velký Zdíkov, Lhota (Masákova), Nové Hutě, Pláně, Staré Hutě, Pokovy hutě, Františkov, Kvilda, Hraběcí Huť, Tobiášova Huť, Wiederbruck (Vydří most), Chaloupky a Bučina.V období vlastnictví a správy Velkého Zdíkova rodem Malovců byla na místě dnešního zámku postavena kamenná tvrz, která je historickými písemnostmi poprvé uváděna roku 1666. Když roku 1771, za panování císařovny Marie Terezie, bylo zavedeno číslování domů, obdržela č. p. 1. Zmiňovaná tvrz byla postavena na skalnatém vyvýšeném pahorku nad potokem, což odpovídá i současnému podobnému pozměněnému terénu v tomto prostoru. Téměř tři čtvrtiny výměry zdíkovského statku tvořily lesy. Byly rozděleny do čtyř revírů: Velký Zdíkov, Pláně, Staré Hutě a Kvilda (tehdy se užívalo pojmenování "Zdíkovská Kvilda" a "Horská Kvilda" patřila městu Kašperské Hory. Na počátku 19. století se obyvatelé obcí, osad a samot zabývali obděláváním polí, chovem dobytka a prací v lese. Také byli zaměstnáni v několika sklárnách. K velkozdíkovskému panství též patřilo několik cihelen a skláren, vápenka a lom na těžbu křemene pro výrobu skla. Roku 1799 Jan Malovec z Chýnova a Vimperka statek Velký Zdíkov prodal za 271 000 zlatých hraběti Františku ze Sickingenu. Hrabě František ze Sickingenu vlastnil Velký Zdíkov krátkou dobu, jen do roku 1803, kdy jej prodal c.k. plukovníkovi Jakubovi z Wimerovi. Po dvaceti letech bylo panství opět prodáno. Novým majitelem se stal hrabě Ferdinand Palffy - Erdödy, který spravoval Velký Zdíkov do roku 1828.Velký Zdíkov měl 136 domů a 910 obyvatel, panství celkem 453 domů a 3701 obyvatel. Časté změny vlastníku a majitelů statku od roku 1800 způsobily, že celkové hospodaření bylo zanedbané a špatné. Toto období neustálého střídání majitelů končí datem 8. prosince 1846, kdy panství Velkého Zdíkova kupují Thun-Hohensteinové.Začátkem 20. století byli mezi zámeckými hosty i příslušníci známých českých šlechtických rodů Chotků a Nosticů. Roku 1916 dostaly obce Velký Zdíkov a Malý Zdíkov úředním výnosem pojmenování Zdíkov a Zdíkovec. Tento kratší zjednodušený název se ale vyskytoval již před rokem 1916. Roku 1919 na základě ustanovení pozemkové reformy převzal zdíkovský konfiskovaný velkostatek Pozemkový úřad v Praze.

Zdroj Vědecká knihovna, Stará Šumava

Zdíkov

Zdíkov 1942

Související obrázek

 

HORNÍ VLTAVICE

Obec Horní Vltavice (Obermoldau) ve střední Šumavě byla široko daleko obecně známa pod německým místním jménem "Af da Wulda" (na Vltavě). Když se tak kupříkladu v širokém okolí někdo místních lidí zeptal, odkud nebo kam vede cesta, slyšel vždy touž odpověď: "Vo da Wulda af d'Wulda". Horní Vltavice ležela většinou domů na říšské silnici z Pasova (Passau) do Vimperka (Winterberg) v délce asi jeden a půl kilometru od Jungbauerova mlýna (Jungbauermühle) až ke statku řečenému "Irkohof". Celá ves se svými 530 obyvateli a 86 popisnými čísly domů neposkytovala níjaký obraz souvislého osídlení. Od říšské silnice směrem k východu odbočující část obce zvaná "Spitzenberg" tvoří sice zčásti uzavřenou zástavbu, ale k řadě stavení jí tvořící náleží i statek "Schererhof", dále v roce 1929 postavený obecní chudobinec (Gemeindearmenhaus) a konečně až se Zátoní (Schattawa) hraničící místní část "Neu-Obermoldau" (Nová Horní Vltavice) se svými 14 obytnými staveními. Stejně tak se nacházela stavení Sagerových a Haniových na silnici k Mitterbergu, dnes zaniklá osada Račí a stavení Reifových a Gubischových při silnici do Kubovy Huti. Na železniční trati Zátoň - Horní Vltavice příslušela k Horní Vltavici zastávka Zátoň jako čp. 69 a na Kubohuťském potoce bývalá Magerlova huť asi 500 metrů severně nad Horní Vltavicí vyrábějící kdysi skleněné perly a přeměněná později na schwarzenberskou hájovnu. A v kronikách nám píšou:V roce 1621 zahynul rukou vojáků majitel „Magrle z Vltavy“ i jeho manželka. Magrle zabit od lidu vojenského na počátku 30Ieté války a manželka jeho smrtí sešla, zanechavší 4 sirotky. Za nedospělé děti pak v majetkových záležitostech jednali rychtáři a konšelé. Ve vlastnictví hutě se během let vystřídali Matěj Klugbar, Marek Robl, Tomáš Olcinger, Jiří Herzig, Tomáš a Albert Müllnerovi a Jakub Mandl a od roku 1722 Jan Mandl, který ji splácel až do roku 1806. Mimo tradiční páteříky se huť orientovala i na broušené a ryté sklo, o čemž svědčí zbytky náhonu k brusírně. Kdy přesně huť ukončila činnost, není známo.Tolik nám píší kroniky sklářské. Jižně od mostu přes Vltavu vede ještě západním směrem cesta k lesu řečenému Borek, při které se rovněž nacházejí obytná stavení. Malebná poloha obce, nádherné vltavské údolí s přírodním koupalištěm na Paulikově louce (Paulikwiese), stinné lesy zasahující až k samému okraji vsi se spoustou svých pěších stezek přitahují sem obyvatele měst a činí z Horní Vltavice oblíbené letovisko. Kvetla tu čilá spolková činnost a farář Praxl s řídícím Fugerem jsou nám dodnes nezapomenutelnými oporami zdejšího duchovního a kulturního života. Rok co rok pobývali u nás četní turisté a letní hosté z různých měst Čech i z Vídně, kteří měli na výběr noclehy v hostincích Paulik, Macho, Robl i v hotelích Haselberger a Tauber, vesměs poskytujících kvalitní ubytování a další péči, nepočítáme-li početnou nabídku přijetí a ubytování v soukromí.

Horní Vltavice s horou Pažení (Basumberg, 1090 m) a masívem Boubína (1362 m) měla katastrální rozlohu 8800 hektarů a byla jí po Praze největší v Čechách vůbec. Písemně zmiňováma je poprvé k roku 1359 a její obyvatelstvo bylo až do násilného vysídlení po roce 1945 jazykově německé. Po připojení k Německé říši v roce 1938 měli jsme dvakrát denně spojení do Vimperka a do Pasova. Už pro svou centrální polohu byla Horní Vltavice sídlem politické obce, k níž náležely osady Adlerhütte ( Samoty), Birkenhaid ( Březová Lada ), Elendbachl (Polka), Lenora, Filz (Slatina), Kapellen ( Kaplice), Kubova Huť, Mitterberg, Rabenhütte ( Havránka), Röhrenberg ( Žlíbky) a Zátoň s dohromady téměř 3 000 obyvateli. Píši tyto řádky, výslovně mně připomněly naše domovské pořekadlo: "Ja, auf da Wulda, do wors gulda" ( "Ba, ve Vltavici, to bejval život zlatej") a opravdu mě tím potěšila u srdce.

Zdroj Rudolf Tischler Böhmerwäldler Heimatbrief Jihočeská vědecká knihovna

foto: Historické fotografie

Horní Vltavice

Horní Vltavice 1915

Výsledek obrázku pro horní vltavice

 

ŠUMAVSKÉ SLATĚ V OKOLÍ ZLATÉ STUDNY

V těsném sousedství obce Zhůří se rozkládá Zhůřská slať, u Zlaté studny se nachází Horskokvildská slať a pod západním svahem Přilby (1 219 m.n.m.) je těžko přístupná slať Mezilesní.Nevelké vrchovištní rašeliniště Malý Polec najdeme blízko Churáňova. Za příznivých půdních a podnebných podmínek, na rovném terénu v a při špatném odvodňování se od konce doby ledové (před asi 10 tisíci lety) vytvářejí rašelinné půdy. Nahoře slatě dorůstají živou vegetací, dole se vlivem nedostatku vzduchu mění spodní části rostlin v rašelinu.Slatě jsou rozvodnicovým rašeliništěm,vlhký les s huňatými kopečky šťavnatých mechů a odlesněnou plochu, je prameništěm říčky Losenice, kromě Losenice z ní vytéká také Hamerský potok.Vody obou potoků se nakonec setkají až v Otavě. Největší koncentrace pozůstatků po středověkém a pravděpodobně i starším, snad Keltském rýžování zlata, je na Hamerském a Ranklovském potoce v okolí Horské Kvildy. Na Hamerském potoce lze vysledovat pozůstatky po rýžování až pod Mezilesní slať do nadmořské výšky asi 1090 m.n.m., na Ranklovském potoce jsou sejpy ještě výše až pod Zhůřské slati do nadmořské výšky kolem 1120 m.n.m.V mnoha slatích kolem Zlaté Studny se těžila rašelina a dávala při píchání a sušení borek práci zpravidla 8 týdnů přede žněmi. Těžba sama byla ovšem nejtěžší , rovnání borek na sušení obstarávaly i ženy a děti. Papírna ve Františkově a firma Spaun z Rejštejna měly propachtovány každá po jedné slati.Po zániku sklárny se na Zlaté Studni už jen těžila rašelina, jak dokládá snímek někdy z roku 1940 .

Koňskými a volskými povozy, v zimě i na saních byla odvážena z borkovišť vytěžená rašelina, což byl pro chalupníky pěkný výdělek navíc. Pro starší pamětníky je dosud živá vzpomínka na vypuštění jezírka zvaného "Seeweiher" ve dvacátých letech. Byl to zásah do původní krajiny, jež byla kdysi jedním velkým jezerem a slatí, z níž vytékalo množství pramenných toků a jež byla také rozvodím mezi Vltavou (Moldau) a Vydrou.

 Zdroj:stara-sumava.webnode.cz

Výsledek obrázku pro šumavské slatě v okolí zlaté studně

Zlatá Studna U Mezilesní slatě

Výsledek obrázku pro šumavské slatě v okolí zlaté studně

Potok Zlatá studna

 

 

 

 

PEKELSKÉ ÚDOLÍ

Zapomenuté údolí zapadlých a tichých,bývalých samot.K domovu patří právě vzpomínka, nářečí dětství, hudba, písně, krajina s jejími údolími a vrchy, tvrdá práce generací před námi, které tu zemi učinily obdělanou kulturní krajinou. Kotyškův Úplný místopisný slovník Království českého píše o Žežulce jako o osadě se 6 domy, náležející k obci Kochánov, okresu Hartmanice a hejtmanství Sušice. I zde je však hned v záhlaví za místním jménem Žežulka v závorce označení Žežulkahof. Starší podoba z předminulého ještě století devatenáctého zněla přitom podle Retrospektivního lexikonu obcí 1850-1970 dokonce Žežhulka! Dnes to krásné české jméno Žežulka kupodivu označuje po zániku dvorce, který je hrdě nosil a zašel k hanbě nás všech, protilehlý mlýn německy kdysi zvaný Sterzmühle. Kriegseisenhof má dnes jméno Busil ,a leží v tom nádherném údolí Pstružného potoka (Forellenbach). Ostatní domy, včetně Beywlem tak podrobně popisované školy a Kubitschkova dvora, z něhož zbylo na nejnovější mapě opravdu už jen to staré místní jméno, zmizely dávno ze zemského povrchu, který se tu přesto stále vlní v roztodivné kráse Přírodního parku Kochánov. Na rozcestí nazývaném Sova (Eule) stojí několik umrlčích prken, na celé české Šumavě prý dnes jediných.Zephyrin G. Beywl popisuje krásné údolí..... můj otec Zephyrin Beywl byl stavitelem v Hartmanicích (Hartmanitz) a koupil ve třicátých letech v Kochánově statek nazývaný Kriegseisenhof čp. 22. Měl při sobě 151 hektarů půdy a chovalo se tam tak kolem 40 kusů dobytka. Statek měl vlastní honitbu a také rybolov. Malá vodní elektrárna vyráběla proud pro vlastní spotřebu. Patřila sem i kaple zasvěcená Nejsvětější Trojici. Poté, co otec roku 1935 usedlost koupil, zgruntu ji obnovil a zmodernizoval.. Pole patřící k Scheschulkahofu měla až 75 cm hlubokou vrstvu úrodné humusovité půdy. I tato usedlost měla vlastní honitbu. Roku 1864 byla po požáru vybudována zcela znovu. Pila Scheschulkasäge měla celoroční provoz. Trochu výš položený Jogltonihof s Žežulkou tvoříval kdysi po nějaký čas jediný celek. Mezi oběma usedlostmi stála obecná škola Scheschulka-Mochau (Mochov). Školní budova byla vystavěna někdy kolem roku 1885 a tvořila školní obvod, k němuž náležel Scheschulkahof, Kubitschkahof (Kubičkův dvůr), mlýn Schöpfermühle (Kubičkův mlýn), dále samota Hinterhäuser (Zadní Chalupy), osada Mochau, Ratgebern (Radkov) a náš Kriegseisenhof. Předtím navštěvovaly děti tohoto školního obvodu školy v Dobré Vodě (Gutwasser), Těšově (Teschau), Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg) nebo v Hartmanicích. Škola byla přízemní a měla valbovou střechu, krytou šindelem. Šindelem byly kryty i její venkovní stěny a obklopovala ji školní zahrada. Uvnitř tajila velkou učebnu, kabinet a také byt pro učitele. Na východní straně k ní přiléhalo dokonce i hřiště. V letech 1936-1940 to byla dvojtřídka. Druhá učební místnost se pak nalézala v obytné budově pily Žežulka.Druhá světová válka přinášela ve stále rostoucí míře utrpení, oběti a posléze pro Němce i strašlivý konec. Bez výraznějšího odporu německého wehrmachtu bylo okolí osady dobyto v prvých květnových dnech roku 1945 americkou armádou. Americké jednotky tu ovšem jen prošly. Bezprostředně po nich odtud zmizely i tzv. "pracovní síly z Východu" ("Ostarbeiter"), z Kriegseisenhofu konkrétně polský čeledín se svou početnou rodinou, vybaven na dalekou cestu od majitelů statku koněm a lehkým povozem včetně nezbytného proviantu. Několik dní nato začal pro výlučně jen německé obyvatelstvo zdejší končiny čas nepředstavitelného utrpení.

Zdroj Zephyrin G. Beywl

 Na pravém břehu Pekelského potoka,lze nalézt 3 pekelské jeskyně: Portálová, otvor 9 krát 4 m, rozšířená těžbou vápence, hned u cesty, délka 8 m. Uvnitř pramen a mělké jezírko. Peklo II. 15 m po proudu od prvé, celková délka chodeb této jeskyně kolem 50 m. Síň velká 6 krát 6 m, vysoká 3 m. Peklo III. leží 30 m ve svahu nad Peklem II. délka chodeb okolo 20 m. Dutiny jsou vytvořeny na styku vápence s okolními nekrasovými horninami.

foto: Pavel Ouředník, Stará šumava

Výsledek obrázku pro PEKELSKÉ ÚDOLÍ

Pekelské údolí

 

MODRAVA

Nejstarší dochované zmínky o Modravě pocházejí z let 1614 a 1617 – trvalé osídlení se v nich však ještě nezmiňuje, pouze rybářské využití a pastviny pro soumary (to vyplývalo z polohy při obchodní stezce do Kašperských Hor). Od roku 1757 se Modrava rozvíjí jako rybářská a lovecká osada. Ke změně dochází po roce 1799, kdy kníže Schwarzenberg kupuje od hraběte Filipa Kinského rozsáhlé území Prášilského panství a využívá obrovského bohatství dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů. V letech 1799–1801 byl vybudován podle návrhu Ing. Rosenauera Vchynicko-tetovský plavební kanál. Kanál začíná 2 km od Modravy pod bývalou osadou Vchynice-Tetov. Díky rozvoji dřevařství bylo v roce 1804 založeno 6 km jižně od Modravy sídlo Březník (Pürstling). Roku 1827 zakoupil podnikatel František Bienert (1788–1866), rodák z Warnsdorfu, od majitele panství Josefa Schwarzenberga starší pilu, kterou adaptoval na vhodný tovární objekt. V roce 1832 Bienert získal císařské privilegium pro výhradní výrobu ozvučného dřeva na dobu 10 let, další pak pro zlepšený postup výroby a samostatné privilegium pro výrobu řešetových lubů. V roce 1855 zřídil Bienert další podobnou provozovnu ve Stožci. V Modravě v polovině 19. století zaměstnával na pile a v lese 50–100 lidí. Platnost privilegií byla pak po dvou letech prodlužována až do jeho smrti, kdy převzala vedení obou závodů jeho manželka. Výroba však vzhledem k velké konkurenci klesala a polom, který roku 1870 zničil mnoho starých porostů zapříčinil, že rezonanční dříví muselo být dováženo z daleka. Vdova pily roku 1871 prodala Schwarzenbergovi, který modravskou pilu zlikvidoval a závod roku 1880 převedl do Stožce. Do současnosti se z továrny na břehu Roklanského potoka zachovala pouze část pro ukládání a sušení vyrobeného materiálu, která slouží jako rekreační zařízení Lesů ČR – objekt byl vyhlášen kulturní památkou a tvoří jednu z dominant obce.

V roce 1924 Klub českých turistů postavil další z dominant obce – Klostermannovu chatu, která sloužila jako horská chata. Jejím projektantem byla vedoucí osobnost české moderní architektury, průkopník moderní architektury a mezinárodně respektovaný architekt Bohuslav Fuchs. Náklady činily 1 041 500 Kč. Díky členům Finanční stráže a jejich rodinám, kteří byli většinově české národnosti, se této obci dostálo i českých učitelů. A tak roku 1934 byla v Modravě dostavěna česká obecní a mateřská škola (od roku 1999 je objekt školy po přestavbě provozován jako Hotel Modrava). V letech 1926 až 1936 zde sloužil u místní celnice i financ, Vrchní respicient, Václav Jeník. Po tuto dobu bydlel spolu se svojí ženou Annou Binder-Jeníkovou, porodní bábou neboli akušérkou, v bytě obytného domu pily na č.p. 51. Ta měla ze svého prvního manželství dvě děti, Marii a Františka (Podplukovník letectva in memoriam František Binder (22. října 1914 Hojná Voda – 4. března 1942 East Wretham, Norfolk, Spojené království), československý voják, příslušník Stráže obrany státu, člen Obrany národa, příslušník zahraniční československé armády ve Francii a příslušník britské RAF). Ten se významně účastnil bojů o Sudety a jako letecký střelec bombardovacích kompanií v okupované Evropě. Zemřel po boji s německým nočním stíhačem 4. března 1942 během letu k domovské základně RAF v Anglii.

V období první republiky nebyl v Modravě správní úřad obce a celý katastr byl spravován obecním úřadem ve Filipově Huti. K přesunu správního úřadu do Modravy došlo po druhé světové válce a po vysídlení Němců. Pod obec Modrava byla přičleněna rovněž Horská Kvilda. V roce 1980 byla tato obec začleněna do správy MNV Srní. K opětovnému vzniku samostatné obce došlo 6. 12. 1990 ustavujícím zasedáním obecního zastupitelstva, zvoleného 17. 11. 1990.

Výsledek obrázku pro MODRAVA

Modrava

Výsledek obrázku pro MODRAVA

Roklanský potok u Modravy

Související obrázek

Filipohuťský potok u Modravy

 

 

POPELNÁ

Popelná (něm. Reckerberg také název Popelná hora, někdy uváděna také Reckerberg, Reckerberger Mühle, případě Reckermühle ) v blízkosti Popelná hora (něm. Aschenberg(Asch je německy popel, takový název dostávaly podle milířů). Reckerberg byl místní název a znamená něm. "protáhlý/roztažený vrch" a s největší pravděpodobností by to mohl být původní název pro vrch Valy s Obřím hradem. Osídlení zde asi skutečně vzniklo díky mlýnům. Mlýny sloužily jako orientační i strategické body v krajině. V roce 1910 zde žilo při horské říčce Losenice 57 obyvatel v celkem šesti domech (Horní mlýn s Hostincem, Dolní mlýn a další venkovská stavení). Ještě v roce 1950 měla obec 22 obyvatel, koncem padesátých let byl obydlen mlýn, v dalších letech je uváděno už 8 obyvatel (v roce 2001 již pouze jeden) - jednalo se převážně o zaměstnance podnikových rekreačních zařízení, z nichž se po roce 1950 staly hotely. Zmíněný mlýn v šedsátých letech koupil Zemědělský nákupní a zásobovací podnik a přestavěl na své rekreační zařízení, po roce 1990 hotel, nyní již několik let uzavřený. Obdobně bývalá škola byla - po přestavbě - podnikovým rekreačním zařízením, nyní hotel. Centrum Popelné u mostu přes Losenici mělo 6 domů, v okolí Popelné pak bylo uváděno až 15 samot, z nichž některé dodnes přečkaly jako soukromé rekreační objekty. Dnes součástí obce Nicov od 1.1.1993.
Výsledek obrázku pro popelná