STILZEL

Ty, kdo kráčíš strašidelným lesem, za nic na světě nepomysli na Stilzela! Bah, už jsi to jméno vyslovil! A už to také praská ve křoví, dusot slyšet tu i onde, dřepí ti to za krkem a pohání tě to jako koně. Bůh ti buď milostiv, nedosáhneš-li brzy lidského prahu či alespoň vrátek v plotě nebo nejbližšího polního kříže! Užene tě, to až zprahneš jako uštvaná zvěř, až se ti rozskočí supící hruď, až se ti podlomí kolena a klesneš k zemi. Po staletí šlo to čarodějné jméno Stilzel, svědčící o tom, že jde o skřeta, od úst k ústům mezi šumavským lidem, než ho učení badatelé uložili do knih. Semínko pověsti o skřetovi, co se vozí na lidských zádech, zavál sem snad vítr z jiných zeměpásů, uchytilo se však v prsti zúrodnělé padlými divokými stromy, zakořenilo tu a vybujelo v nezkrotnou houštinu. Pašeráci, brousící hraničními lesy, ocenili výhodu plynoucí z toho, že území těch bludných stezek se jiní lidé ze strachu raději vyhnuli. Všemožně tedy podporovali žádoucí svému řemeslu zlopověst Stilzelovu, vynalézali a šířili pověsti nové, zmnožovali tak počet činů lesního netvora a konečně snad na něho i sami věřili, neboť jim vyhovovala ochrana jeho potměšilého zjevu. Tvrdili, že vábí nenáviděné hraniční celníky jako bludička, při čemž i napodobí bučení a chrochtání pašovaného skotu a bravu, že se pak také takto oklamaným za vřeštivého a jízlivého smíchu sám tělesně zjeví, když už jsou ovšem až po břicho v bažině a není jim rady ani pomoci...
Stilzel vyrostl na odlehlém mlýně ve farnosti Červené Dřevo. Jeho prvým ouřadem bylo posluhovat svému otčímovi s dřevěnou nohou, čertovu zaprodanci, kolem něhož se pořáde ometal. Díky svým zlomyslným kouskům byl však ze mlýna otčímem vyhnán. Sedláci ze Srubů si ho najímali za pastevce, ve Švarcavě měl na starost dobrých sto koní. Aby si ulehčil opatrování tak velkého stáda, vzal si do služby samého čerta. Když ten na něm chtěl, aby se mu upsal, vyzrál na něj Stilzel tím, že si čerta ruče ocejchoval třemi křížky na zádech. Pekelník dumal o pomstě a omámil smysly pastevcovy. Stilzelovi jednou při návratu z pastvy jako by chyběl jeden z koní. Znovu a znovu je počítal, zapomněl však vždy připočíst toho, na kterém právě seděl. Vyrazil se zoufalým zaklením do divočiny a hledal zaběhlé zvíře, až se k smrti uhnán nakonec v záchvatu hněvu a beznaděje sám oběsil na řemínku svého biče.
Sebevrahové však nemají v hrobě klidu. Tak Stilzel obchází kolem a bič, na kterém si upletl oprátku, visí mu kolem hrdla.
Dá se tak potkat v kraji mezi Královským hvozdem a Čerchovem, nejvíc doma se zřejmě však cítí v Brůdku u Všerub, odkud šíří neklid bavorským i českým pohraničím. Říčka Úhlava je jednou z hranic, za níž jeho čáry končí: pustil se alespoň hned jednoho řezníka, jemuž seděl na zádech, sotva ten muž vstoupil na most zvaný Bělidla, který vede přes Úhlavu do města Nýrska.
Stilzelův duch vábí a děsí. Krhavě hledí v noci do oken samot, odtahuje s sebou do bouře furiantské ochmelky beroucí jeho jméno nadarmo, láká lidi i povozy do neschůdných močálů a mizí po spáchaném šibalství s pekelným smíchem. S jeho bytostí je spojeno cosi, co jako tíživá můra dosedá na šíji lesního chodce či pro změnu roztančí nůši s trávou na zádech báby ze vsi. Někdy si zase někdo s velkou námahou dotáhne domů pařez na zimní otop a když ho pak chce rozpoltit sekerou, odvalí se začarované dřevo a zmizí v dáli s úšklebky a vřeštěním, poněvadž to nebyl nikdo jiný než náš potměšilý čtverák. A jindy opět najde čeledín v podrostu těžký lesklý řetěz a vleče se s ním ke dvoru, když už je však málem u cíle, ucítí náhle prudké trhnutí a řetěz je pryč. I takové podivné příhody byly ovšem připisovány Stilzelovi.
Snad opravdu straší ve všech těch pověstech skutečná vzpomínka na neblahého pasáka koní, který tu před dávnými časy žil v horské samotě, sžil se se svým divokým stádem a nespřízněn s nikým z lidí, bez přátel, nenávistný a záludný, vykořeněn a zneužíván jen hamižnou lesní vsí, které se nakonec začal také vyhýbat, stal se nakonec nepřítelem všeho člověčího vůbec. Z touhy po pomstě, ze zloby i z pouhé dlouhé chvíle zchlazoval si na lidech svou žáhu už tím, že je děsil svými skřeky, aby je pak zatáhl do divočiny jen jemu důvěrně známé, kde pak nutně zbloudili bez návratu. Snad se ten zdivočelý a trudnomyslný pastevec ze strachu před trestem nakonec opravdu sám zbavil života, když zmizelo jedno ze zvířat svěřených mu do péče. Která odpouštějící duše mateřská ví však ještě o takových dávno promlčených vinách! Bezpočet přízračných jezdců straší ve všech zemích Páně pod nejrůznějšími podobami a jmény. Sám Spasitel jako dítě ale v legendě tíží přece ohnutá záda obrova!
Nikde však nevystupuje ten, kdo se vozí na cizích zádech, tak tělesně a hmatatelně, obdařen tolika barvitými rysy, tak prolnut s krajinou a lidmi Šumavy a Českého lesa jako v postavě Stilzelově. Naše střízlivě rozumová a vychladlá doba zásadně skoncovala s přízraky: Stilzel však dodnes nevyhuben trvá.
zdroj: kohoutí kříž.org
autor: Hans Watzlik
obrázek: Alfred Kubin
Výsledek obrázku pro stilzel

DO LESA LESŮ VEJDI......

Les nekonečný jako oceán 
se táhne kamsi v nedohlednou dáli, 
kam oko dosahá, jen zeleň vlnivá 
šumících korun nabízí se zraku. 
Žádná stezka nevede divočinou, 
sloup dýmu dosud nestoupá tu k nebi 
od lidských ohňů, žádná chýše dosud 
neleží skále na omšelé hrudi.

Samota hvozdu pravěká! A přece, 
kde lidské slovo dosud nezaznělo, 
zvoní a zpívá tisícerým hlasem, 
ba jako chorál hřmí už lesem vším 
tu báje sama, pohádková píseň. 
V přeludných květech, čaruplných tónech, 
Stvoření prvý, divukrásný sen, 
jak naděj věčná zelená se báseň.

Les podoben je chrámu! Katedrálu 
z korun svých vztyčil, potok mumlá do ní 
modlitbu čistou, osika se chvějíc 
skládá hold Velikému Neznámému. 
Pramen vypráví lesu, co jej zrodil, 
jak nádherná je kolébka, z níž vzešel; 
kam poplyne, se neptá, dík jen koktá, 
tak rád, že žije, Tomu, kdo tak chtěl.

Viděl jsi někdy ten les v ranním šeru, 
s přírodou když pokleká na jitřní 
a mešní svíce rozžehuje tiše 
do temných jedlí, do skal láme svit? 
Vítr, který spal v nočních roklinách, 
ted' svěže voní v něm. A šepot jde 
stromy, co sotva ze sna procitly 
a střásají si z větví kapky rosy.

Tisíci hlasy náhle ožívá 
vše, táhlým sojčím křikem, bušením 
datla do kmenů, jasnou ozvěnou 
kukaččích volání, jak les je vrací. 
Stébla trav hlavu zvednou, kapradí 
v kamenech srázů, houští rozvoněná 
květů tu všude v zástupech svých zdraví 
sladce den mladý, který právě vzešel.

Za noci hluboké zda les ten znáš? 
To svatojánci září v něm a vábí 
bludička, zatímco květy spí už; 
sýček teď ozve se a úplněk 
vynoří se nad břízami a buky. 
Po temném mechu bloudí bledý stín 
a stříbro pavučin má keř i strom. 
To sen je předl do mlčení lesa.

K reji elfů teď chvíle nastala, 
koruny zvonků se v něm kolébají 
a v horských lukách i ty bys jej zřel, 
kdyby tě nezmámila vůně vzduchu. 
Rojí se skřítci, z puklin skal se derou, 
hemží se všudy v mořích kamene. 
A lesní pramen? Plyne nad ním řeč 
dvou vodních duchů, bude z ní as řeka.

Kdo jste kdy hlasu lesa přáli sluch, 
v jeho stínu se chtěli utěšit, 
nádherou jeho byli unešeni, 
Vás všechny zvu teď, abyste šli za mnou. 
Do pralesa, kde zastavil se čas, 
do lesa lesů všechněch vedu Vás. 
Tak mohutný, kdybyste světa kraj 
snad prošli, jinde spatřit nelze jistě.

Na pomezí tří zemí rozkládá 
se Šumava. Neudeřila dosud 
sekera divočinou, věčným hvozdem 
se lidská stopa ještě nevine. 
Rys ještě, medvěd bytují tu spolem, 
možná i drak spí kdesi v temné slati, 
chrlící zkázu. Seber odvahu jen, 
neboj se draků ani medvědů – a pojď!

autor:
HEINRICH KARL SIGISMUND VON ZIMMERMANN

 

 

KAJÍCNÉ NOČNÍ BLUDIČKY

Husitskými vpády, třicetiletou a válkami o rakouské dědictví byl vystaven lesní lid nekonečnému množství strastí. Hlahol zvonů v mnoha místech, na zarostlých cestách a rozkotané hrady jsou v šumavském lese až dodnes výmluvnými svědky oněch truchlivých časů. Historie i stará ústní podání mají co říci k banditům,jejichž řemeslem se stala válka…
Ne každý, kdo se na ní tehdy podílel jako lancknecht či žoldák, byl prostě šibeničník či sprostý mordýř. Mohlo být i mezi nimi hodně těch, kdo jen poslušni vlastní nouze odváděli zdejším rolníkům ze stáje poslední kus dobytka, aniž by se na cokoli ptali či cokoli dali v úhradu. Hlad a válka se špatně snášejí s dobrými mravy.Onen zbojník však, který překročil míru krutostí a kořistnictví, musil se, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, po své smrti náležitě kát. Tak byli při husitských kamenech, na historických bitevních polích, na švédských šancích či ve stářím omšelých hradních ruinách ještě dlouhou dobu poté, co bylo po všem, ke spatření neklidní duchové těch nejhorších paličů a drancovníků. Podle závažnosti svých zločinů musili bloudit nocí v podobě přízračných lancknechtů, studených modrých plamínků či vlků nebo kanců s ohnivou srstí. Pronásledováni jezdci v rudých pláštích, trýzněni a mučeni, vydávali skřeky daleko slyšitelné. Opožděnému chodci byli nebezpeční jen za čaronocí . Ale i tak bylo třeba nadít se dostatečné ochrany před jejich spády u kapliček, umrlčích prken a smírčích křížů.
Časem nastalo patrné ticho kolem těchto kajícných nočních bludiček. Jen tu a tam o nich zřídka co zaslechnout či snad i zahlédnout. Jsou už ty hříšné duše vykoupeny nebo se před papežovou klatbou kryjí na dně Roklanského jezera? Či snad jednoho dne opět vyrazí řádit a učiní lesní končiny znovu místy plnými nebezpečí? Ten, kdo by na to dokázal dát odpověď, musil by mít ještě víc zkušeností než nabyl našinec.
Autor: ANDREAS STAIMER
Výsledek obrázku pro bludičky

ČERTOVO JEZERO

Pověst o tom, jak jezero ke svému jménu přišlo
... Tak se díváš na temnou hladinu a máš pocit jistého tajemna. Jak také ne, když samo jezero je tajemné už pověstí, která vypráví, jak došlo svého jména a kterou si zajisté rád poslechneš.
Kdysi v oné krajině, kde prý bylo jen maličké jezírko, hlídkovali čerti v naději, že se jim podaří někoho odnést do pekla. Jeden takový měl službu právě ve chvíli, kdy tudy kráčela mladá dívka. Pěkná, silná, a jak už tak šumavské holky bývají, nebojácná a statečná. Čertu se líbila jako taková a navíc se těšil, že se mu v pekle dostane pochvaly za pěkný úlovek. I neváhal a na dívku se vrhl.
Ale i když jako pekelník mnohé znal, v šumavských děvčatech se zrovna moc nevyznal a proto počítal s tím, že se dívka trpně nechá stáhnout do pekla.
Holka se začala bránit a s čertem se statečně prala, a ten, chudák překvapený, jak se snažil udržet na nohou, vyryl svými drápy dolinu. Ale nad dívkou se mu stále nepodařilo získat převahu. Ba právě naopak. Statečná holka nejen čerta srazila na zem, ale pokusila se ho dokonce svázat. Nicméně provaz byl krátký, a tak alespoň sebrala velký kámen , zachytila ho do smyčky a druhý konec přivázala čertu na ocas. Vrazila zprudka do pekelníka a ten se poroučel do vody.
To víte, čerti byli poučeni v ledasčem, ale vodní sporty jim byly cizí. A tak se čert v tom jezírku utopil. No a časem se celá prohlubenina naplnila vodou a dostala jméno Čertovo jezero. Na tom ovšem legenda nekončí. Praví se, že se do dnešních dnů občas z jezera vynořují prapodivné postavy. Jednou z nich prý je žena, veliká elegantnice oblečená do modrých šatů, svádivě přiléhajících k postavě a obutá do černých střevíců. Takové zjevení by bezesporu potěšilo poutníka rodu mužského. Tajemná žena totiž nikdy neubližuje - a pokoukat se na ženský půvab nikomu ještě neuškodilo. Mužský poutník by se ale nepotěšil zjevením dalším - a dokonce ani dáma - poutnice - by v něm nenašla zalíbení.
Další bytůstka vynořující se z hlubin jezera je totiž mrňavý, ani ne metr vysoký mužíček s obličejem nepříliš pěkného dědečka, ozdobeným dlouhým vousem. A stejně jako půvabná žena, tento skřet se jen nechá vidět a také neublíží. On prý, jak vysvětluje legenda, pouze hledá svou unesenou ženu. No, podle toho, jak mužíček vypadá, se lze domnívat, že se žena nechala unést ochotně a ráda a patrně se vůbec nebude snažit, aby jí mužík našel. Ale to už je jen zlomyslný dodatek, který k legendě nepatří.
autor:Antonín Gilg
Související obrázek

HVOZD

Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů, jejichž pukliny a rozsedliny věští zánik všeho. Houževnaté, zarytým vzdorem a bouřemi tvarované stromy se v nich uchytily sukovitými úponky kořenů.
Svahy pohoří bujně obrůstají a dýší tisíci temně těžkých a často pravěkých lesů. Údolí se tajemně otevírají, jako by se v nich měl zatřpytit ztracený hrad Štítonoš.
Tmáň tůní. Jantarový jas potoků. Tmavozlaté řeky líně tekou širokými koryty, běsní zas mezi balvany roklí.
Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod. V polokruhu strmých skalních stěn, orámován jedlovým šerem spočívá tu dar nezměrného ticha. Jen zasyčení zmije snad, letmý úder těla sivenova o vodní hláď, sokolí zaúpění ve skalách. Nejvznešenější místo pohoří: Černé jezero pod Ostrým. Stíny Jezerní hory jako chmurné myšlenky na čele. Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezednu pod sebou: toho světa tam dole se děsící úzkostný jednotvárný šum, věčně stejný. Na odlehlých vrchovištích zasedle dřepí mokřadla věnčená plazivým rákosím, beze změn od dob, kdy hory kolem byly ještě zaskleny v ledovém krunýři. A vprostřed toho divého světa nanejvýš sporá lidská setba: něžná luka, chudá pole, omšelá městečka, ztracené a řídce zalidněné vesnické samoty...
Zmizeli kovkopové, kteří kdysi dobývali ze šumavských skal zlato, stříbro a železo, staré a vyčerpané štoly už žijí jen v pověstech, dávno zavaleny sutí. Ztichly sklářské hutě, v nichž se kdysi rodila zrcadla, broušené poháry i měňavé perly, kterými měly být ošáleny divoké kmeny v srdci Afriky. Už jen vzácně lze spatřit dřevorubce přímo při díle. Ještě vzácněji stoupá dnes z údolí klidný, zázračně modrý dým uhelného milíře. Hory se vylidnily. Jsou snad ještě osamělejší než v dávnověku. Vymizí tu člověk jako ten tis, co se ho tu kdysi zelenalo po celých hájích?
Putuji vzhůru rudým sloupovím lesa. Nikoho nepotkávám. Jen na jedné pasece se opírá pastýř o svou hůl a tmí se proti světlu jako stromová koruna.
Sledují mne udivené oči polní zvěře.
U cest pak stojí sněhy a dešti do zářiva vybělená umrlčí prkna. Čtu nápis na jednom z nich:
Poutníče, chvíli tady stůj, 
na cíl pachtění pamatuj! 
Ať bohatý či chudý, starý či mladý též, 
ani ty spáru smrti neujdeš. 
Nemůžeš smrt jak lidi uplatit, 
bědný konec mamonem pozlatit.
Šedé mraky táhnou nad krajem. Jezera se proměnila v temná zrcadla. Mlha zastřela Jezerní stěnu. Křivé sosny v ní šumí.
Nastal večer. Vracející se vraní hejno hledá úsporným letem rodné hnízdo.
V noci se zvedá vítr. Jako by se zrodil z jeterní kotliny. Tiše naslouchám.
Tady duní hrom na celém světě nejkrásněji. Slatinné vody průzračně zablesknou podél mé stezky. Jsem ještě v Evropě? Nebo snad v nordické tundře? Je tu pusto. Bahenní borovice blatky tu teskní jako by tu zbyly coby pouhé vrcholky stromů ve slati dávno utonulého lesa. A pak ještě zástup šedě mrtvolných, mechem pokrytých kmenů, na dřeň vyschlých, jako by po nich přešel mor. Mrtvý les. Umírá vestoje. A pak nízká plazivá kleč kolem jezírek černých jako uhel.
Poledne je bezhlesé, vzduch jasný a bez pohnutí, jak sklo. Cosi cizího jako by tu neustále vskrytu číhalo.
Rys a vlk však už před sto lety opustili ten kraj a poslední medvěd stojí podoben tančícímu žebráku v síni loveckého zámku, hanebně vycpaný, tam, kde poslední z potomků nejjasnějšího rodu byl do hrobu uložen ve veškeré nádheře zbroje i s helmicí a štítem.
Ocitám se v lese rozdrceném bouří. Temné, štíhlé smrky, rozložité stinné buky, břízy třpytící se jako lucerny a zjasňující a rozveselující zemi, to vše tu leží změteno, jako by se nade vším právě přehnala bubnová palba. Roztříštěny, vyvráceny, odhozeny v nerozlučné spleti, poskytují ty padlé kmeny obraz spouště přímo pohádkové. Rokle jsou jimi zataraseny stejně jako cesty. Tupě a hnědě zejí tu rozsáhlé planiny, bujně se zelenající ještě docela nedávno.
Tam, kde byly stromy zapuštěny do země příliš pevně, vyvrátily se kořeny i s okružím, z něhož žily a braly sílu. Bahnitá změť zpřetrhaných úponků, plavé oblázky vyrvané pádem kmene z podloží jako zmalátnělé pěsti. Pod ní se otevírají prohlubně, zalité zlatohnědou slatinnou vodou. Na světlo vyvržené čnějí kořeny divokých tvarů, podobny paroží obrovitého pravěkého jelena či chobotnatému rypáku dračímu. Drn vytržený spolu s kořenem padlého stromu visí na něm jako nestvůrný kus medvědí kůže.
Často se zvedá a tyčí řada přeražených jedlí bez korun jako osiřelé sloupoví antického chrámu, jehož střecha byla stržena. Ty zdravím kypící kmeny byly buď zlomeny jako pouhé stéblo či ohnuty a zkrouceny do chvíle, než dovzdorovaly a pukly s praskotem vlastní vůlí. Teď děsí těly vyhřezlými z kůry odmotané v divokých cárech z pahýlů. Místy trčí zbylou větví podtrhující jen žalostný vzhled torza. V olysalé rozsoše jednoho smrku visí urvaný vrchol koruny sousedního stromu.
To jako by snad svět patřil samému ďáblu!
Bohu však náleží veškerá plnost stvoření a jeho dějů. Jeho síla i nadále působí ve všem, co se rodí a proměňuje s mohutností slovem nepostižitelnou.
Ranní louky se třpytí, paseky žhnou zaplaveny purpurem vrbicových porostů. Piju z jasného horského pramene, smočím se v prosluněné hladině jezera a naslouchám skrytým ptačím hlasům, jejich líbeznému a bezstarostnému štěbetání.
Dravec krouží výš a výš až téměř mizí v modru oblohy. Putuje vstříc strmé běli oblaků, za nimiž stojí světci a divýma planoucíma očima sledují nevraživě svět dole, tak hříšný, poněvadž tak krásný.
Sladká zádumčivost je tu domovem.
Nemnozí znají tu zemi. Široký proud poutníků se obrací jiným směrem. Ve svém cudném, nedotčeném zasnění, v tiché prostotě svého spočinutí, ve velkém unisonu svých jedlových lesů a ve svém do sebe sama zapředeném bytí odkrývá se jen vzácně zjemnělým smyslům a žádá si hlubšího ponoru a pokornějšího srdce než jiná, aby byla pochopena ve svém milostném půvabu. Ten, kdo však jednou spatří zelený zázrak této nezvěstné a zapomenuté končiny, je zasažen čímsi jako požehnáním.
Usedám k odpočinku na mohutném skalním cimbuří temného lesního masívu Roklanu. Les se dere z hloubi vzhůru a do nedohledna se prostírá dolů tam do Čech. Poslední lesní divočina Evropy! Naproti se bělá lysý, kamenným mořem pokrytý vrchol Luzného.
Kámen pode mnou je vyhřátý sluncem. Vdechuji klid odvěké horské samoty. Všechny otázky naší zmatené doby jsou kdesi pryč. Jsem šťasten jako to stéblo trávy u mých nohou. Cítím se silný a prastarý, nezničitelný jako sama země.
autor: Hans Watzliks
zdroj: Kohoutí kříž
foto: Pavel Ouředník
Související obrázek
 

TŘÍSTOLIČNÍK A ZAČAROVANÉ JEZERO U ŽELNAVY

Nedaleko hory, na jejímž temeni stojí tři stolice, leží jezero.Před mnoha sty lety vystoupil o Velkém pátku na tu horu muž, který hospodařil na schestauerovském domě v Želnavě ,ale jen ustavičně klel a tropil samé špatnosti, pročež se také nemohl ničeho dopracovat, a v den, kdy se všichni křesťané modlili u Božího hrobu, a aby z hory mohl odnést co nejvíce pokladů a vzal s sebou dokonce svého malého synka. Jak vstoupili dovnitř, přepadla nevinné dítě taková hrůza, že vykřikl:"Otče, otče, podívej na to řeřavé uhlí, pojď ven!" .Muže však zaslepil zlý duch, a jak se přehraboval v tmavočervených drahokamech, zapomněl na čas, až synek, jakoby čímsi závanem stanoucí u jezera, rovnou spatřil, že se skála s mocnými rachotnými údery zavírá a ve svém nitru podržuje nebohého otce. Hocha jalo zoufalství, rozběhl se z vrchu dolů, jako by mu všechny lesní stromy byly v patách, jenže Panenka Maria však vedla jeho kroky tak, že se šťastně ocitl doma. Vyrostl v bázni Boží a každým rokem se na Velký pátek postil, dokud se na obloze neobjevily hvězdy, a proto se mu dostalo požehnání na polích i ve stáji. Pod té doby nebylo slýcháno, že by někdo do té hory pronikl.
Na hoře asi tři hodiny cesty odtud stojí hora, na které kdysi za dávných pohanských dob tři králové určovali hranice tří zemí: Čech, Bavor a Rakous - do skály byly vytesány tři stolice a ti panovníci na nich usedli, každý v zemi, která byla jeho. Měli tu s sebou početný doprovod a bavili se lovem. Tu se stalo, že tři z mužů došli k jezeru a z bujnosti se pokusili chytat v něm ryby. A hle! pstruzi rudí kolem tlamy a skvrnití, jako by je posel planoucími jiskrami, hrnuli se jim rovnou do rukou, takže jich mohli spoustu vyházet na břeh. Jak nastal soumrak, rozdělali oheň, dali ryby do dvou pánví s vodou a postavili je na oheň. A jak tak leželi u ohně, vyšel měsíc a nastala krásná noc, začala voda v těch pánvích vřít a klokotat víc a víc, ryby v ní ale nebyly mrtvé, naopak stále živější a veselejší. V korunách stromů to náhle začalo šumět a hučet, až mysleli, že se les kolem hroutí, a jezero bouřilo, jako by se po něm hnal vichr, nepohnula se však nikde ani jediná větvička, nezdvihla jediná vlnka, na nebi nebylo ani mráčku. Jen z jezera bylo slyšet mumlání:
"Nejsou všechny doma,doma." 
Tu se mužů zmocnila hrůza a naházeli ryby nazpátek do vody. V okamžení všechno ztichlo a měsíc stanul v plné kráse na obloze. Lovci ale zůstali po celou noc sedět na kamenech a nevydali ustrašeni jediného slova; když pak nastal den, ve spěchu odsud odešli a vyprávěli všechno svým králům; ti odtáhli a prokleli ten les, aby zůstal pustinou pro všechny časy.
Autor: Johann Gebhart /1826-1895/
foto: Třístoličník, Jelení jezírko u Želnavy
Výsledek obrázku pro Jelení jezírko u Želnavy
 

RANKL SEPP

Četné pověsti ze Stašska i Povydří vyprávějí o šumavských obrech. Zůstalo po nich nejen jméno Obřího hradu (Reckerberg) u osady Popelná nad údolím Losenice nedaleko Nicova (Nitzau), ale z paměti stašského pomezí i daleko v bavorské zemi žije dosud také vzpomínka na skutečného lidského obra jménem Rankl-Sepp.

Splašená kráva
Jednou se řezníkovi na Horské Kvildě utrhla ze řetězu kráva, kterou měl porazit. Splašené zvíře mu rozervalo svými rohy kalhoty a zmizelo. Mířilo k Ranklovu a tak lidé poslali pro Seppa s prosbou, aby krávu nějak zastavil.
Jak to Sepp uslyšel, vzal do ruky voj od žebřiňáku a šel splašené krávě naproti. Vzal ji rovnou po hřbetě, takže na místě upadla, svázal jí všechny čtyři nohy dohromady a když za hodnou chvíli dorazil řezník, celý udýchaný, řekl mu Sepp rozvážně: "No, pane mistr, tadyhle máte tu vaši kravku. Mušíte halt podruhý na ten svůj dobyteček víc dohlídnout."

Obří fůra
Čeledíni z hořejšího mlýna v Popelné u Obřího hradu jednou v sobotu převrátili zrovna na cestě, která vedla k Ranklově samotě, příliš těžkou fůru smrkových větví. Poněvadž bylo už k večeru, nezbylo jim než vypřáhnout koně a vrátit se domů s nepořízenou. Druhý den byla neděle a Sepp se tudy jako vždycky tou dobou ubíral do kostela v Nicově. Když uviděl převrácený povoz, chytil oběma rukama za žebřiny a postavil vůz rázem zpátky na kola. Z radosti nad vlastní silou si pak dovolil ještě malý žertík na účet mlynářovy čeledi. Našel při cestě pořádný žulový balvan, spíš kus skály, a posadil ho navrch té obří fůry, že aby vůz líp rovně stál.
Když se z Popelné přihrnula mlynářská chasa, trochu předčasně se radovala, že je práce hotová. Než totiž dostali ten balvan dolů z vozu, řádně se ještě všichni zapotili.
zdroj a foto:
kohoutikriz.org
WILHELM WINTER
Popelná

 

Výsledek obrázku pro RANKL SEPP

POVĚSTI Z VIMPERKA A OKOLÍ

Dům U jelena, zvaný také "Stinyhaus"

Když rytíř Albrecht z Bogenu, který chtěl pro sebe zbudovat hrad Vimperk, přijel do zdejší lesní končiny, zastavil se cestou za parného dne, aby v poledním úpalu pohověl tělu v chladivém stínu. Usedl na pahorku pod stromy a brzy ho přemohl spánek. Zdálo se mu v něm o jelenu, jemuž mezi mohutnými parohy zářil kříž. Tu ho ze sna vyrušil jakýsi zvuk a když se probudil a rozhlédl kolem, pochopil, že to, co považoval za pouhý přelud, je skutečností nejskutečnější.
Rychle vyskočil, sáhl po toulci se šípy a vystřelil po tom jelenu ze svého luku. Zasažené zvíře se stačilo ještě dovléci k lesnímu prameni, jakmile se však z něho napilo, k lovcovu údivu vyskočilo jako znovuzrozeno na blízkou skálu a v ní se pak na jelení zavolání otevřela brána dosud neviděná, v níž paroháč zmizel. Po jeho skoku se k úděsu pronásledovatelovu sesula ta skalní stěna a kamenná lavina zasypala pramen i všechno okolo. Z jejího vrcholu se zato rytíři otevřel nádherný pohled do zeleného údolí, nad nímž se až dodnes zvedá jím hrad Vimperk, který tu dal zbudovat. Na místě pod skalou, kde v ní kdysi zmizel záhadný jelen, stojí dnes dům zvaný také Stinyhaus a před ním až donedávna poskytovala vodu kašna se sochou Panny Marie, teprve roku 1919 po státním převratu odstraněná.

U Neumannova kříže
Na křížové cestě z Vimperka do Hrabic svého času, dokud tam ještě nebyl vztyčen pozdější Neumannův kříž, nebývalo právě bezpečno. Šel tudy jednou v podvečer za klekání, bylo to už hodně pozdě na podzim, kdy se záhy stmívá, jeden hrabický sedlák z Vimperka domů. Když byl asi tak v místě pozdějšího kříže, spatřil s hrůzou tropit jednu čarodějnici své neplechy, hned ji poznal. Chtěl rychle projít mimo, ale ona mu zastoupila cestu a řekla: "Když někomu povíš, kdo jsem, postihne tě ústřel . Proto si dej dobrý pozor!" Řekla to, zahrozila mu ještě jednou a zmizela. Děsem celý zpocený přišel ten sedlák domů a vyprávěl, co se mu cestou stalo. Nějaký známý na něj naléhal, aby mu prozradil jméno té vesnické čarodějnice. Tu sedlák opáčil: "Povědět ti to nemůžu, ale až se s ní jednou náhodou potkám, podám jí svůj červený kapesník." Brzy se tak i stalo. V té chvíli postihl oba dotčené muže skutečně takový silný ústřel, že se nedokázali zvednout bolestí, dokud v křeči nezemřeli. Jméno té čarodějnice se však nedozvěděl nikdo.

AUTOR: Josef Schwarzmeier

Výsledek obrázku pro dům u jelena vimperk

 

ČARODĚJNICE Z NÝRSKA

Ten příběh se odehrává v časech, kdy počasí ještě dělaly čarodějnice, létající povětřím na koštěti, z něhož dolů sesílaly klikaté blesky, posunovaly svýma kostnatýma rukama sem a tam černé mraky a dutě chraplavým smíchem zažehovaly vichrné bouře. Tenkrát měli prý zejména obyvatelé Nýrska trpět řáděním těch zpustlých ženštin , které měly špás z toho, jak dokážou pokojné měšťany vyděsit průtrží mračen či mocným duněním hromu. 
Jednoho dne se znovu rozhostil nad Nýrskem podobný nečas: nebe bylo černé jako smola, zdi domů se chvěly a okna drnčela pod nápory bouře. Lidé se úzkostně krčili v koutech sklepení a hledali útěchu v modlitbě.
Nýrský farář byl však odvážný muž, který se čarodějnic a zlých duchů nic nebál a spoléhal na sílu Božího slova a svěcené vody. Vzal na rameno dřevěný kříž, který stál vedle oltáře kostela v Nýrsku, a vydal se se vztyčenou hlavou ven, kde hromy střídaly blesky.
Bylo to však, jako by si počasí tropilo žerty z jeho úsilí, neboť čím dál se probíjel kupředu, tím děsivěji kvílely větry a tím hrozivěji rachotilo z nebe divoké hromobití. Tu vyňal farář v nouzi svěcenou kuli, kterou měl schovánu ve své sutaně, nabil jí zbraň a vystřelil doprostřed hnědočerného ohniska bouře. Vydalo to pisklavý tón, po kterém následovalo zvláště děsné skučení povětří, jako by nějaký raněný trpěl velikými bolestmi. K úžasu lidí, kteří sledovali z oken zápas svého duchovního pastýře se zákeřným nečasem, zasvištěla náhle vzduchem shůry temná postava, která nehybně spočinula na zemi u farářových nohou.
Když se čarodějnice - poněvadž o nic jiného než právě o ni nešlo - z následků pádu a přestálé hrůzy aspoň napolo zotavila, byl s ní zinscenován proces. Ani se nenamáhala něco zalhat a ochotně všechno doznala: ano, uzavřela spolek s ďáblem, vyučila se od něho kouzlit s počasím a děsila už rok a den obyvatele Nýrska svým nekalým uměním.
Byla odsouzena k upálení a proti ortelu se nijak nebránila. Když ale už byla hranice připravena k zažehnutí, prosila naléhavě slovutný soud o splnění jediného posledního přání. Páni soudcové byli vzhledem ke krutému trestu, který odsouzenou očekával, vlídně naladěni a ptali se čarodějnice, čeho si žádá. Chtěla přinést klubko černé vlny a přestože se soudu zdál ten požadavek beze smyslu, dali věc skutečně obstarat.
Tu si kouzelnice omotala konec klubka kolem prsteníku své levé ruky a už jen trpělivě očekávala popravčí proceduru. Už vyšlehly plameny na čtyřech bocích hranice vzhůru a černavý dým dával odsouzené unikat pohledům přihlížejících, když čarodějka náhle vymrštila s ostrým, nesrozumitelným povelem ono klubko vlny vysoko do vzduchu, kde se ho chopila neviditelná ruka a unesla je vysoko do oblak. Odsouzenkyně však byla po vlněné niti vytažena jak po nějakém laně vzhůru a zmizela k úžasu kolemstojícího zástupu v hustém závoji mraků. Její ďábelský kumpán ji nenechal ve štychu a Nýrsko přišlo o své divadelní představení.
Přesto nezůstalo nevydařené upálení čarodějnice pro zlými silami zkoušené město bez následků. Napříště totiž těžké nepohody město míjely, aby se snesly a spustily jinde. Čarodějnice se už neodvážila své zlé kousky zkoušet na lidech, kteří by jí málem připravili tak bolestný a potupný konec.
autor: Margarete Kubelka
Související obrázek

KOZÍ HANDL

Andres byl pasákem na Kvildě a bydlel se svou hodnou ženou Annamirl v pazderně . Měli jenom kozu a i s tím málem to byli spokojení a zbožní lidé . Stalo se, že Andres o kozu přišel. Musel ji nechat utratit, protože měla nějakou nemoc. Byla to pro něj i jeho ženu ohromná ztráta. Annamirla plakala a naříkala a muži dokola opakovala, že si musejí pořídit novou .
Andres přemýšlel, kde sežene tolik peněz, aby si kozu mohl koupit. Sehnal pár krejcarů za pasení krav, od svého bratra si vypůjčil zlatku a vypravil se kozu koupit. Tenkrát se nejčastěji chodívalo kupovat kozu na Kozí Hřbety, protože tam měli výborný chov. Rozdělovali je do dvou skupin - "Lauwertgoiß", tj. listové, a "Stoagoiß", tj. skalní. Ty první lezly po mezích a okusovaly listí keřů, ty druhé se pásly na kamenitých stráních. 
Andres se vydal na cestu. Musel projít okolo Pollaufova hostince, dál po soumarské cestě přes Zhůří a dolů na Kozí Hřbety. Když Andres procházel kolem hospody, stál před ní majitel a zdravil: "Dobrý ráno, Andresi, proč tak časně?" Andres mu vyprávěl, jaké je postihlo neštěstí, že jim pošla koza a on se vypravil koupit jinou. Pollauf pokýval hlavou a potvrdil, že slyšel od lidí, že se na Kozích Hřbetech chovají ty nejlepší kozy v celém okolí. Také mu radil, aby byl opatrný, jsou tam prý dost neochotní lidé , aby ho ještě nějak nepodvedli! Andres odvětil, že nebude tak důvěřivým, že si kozu nechá podojit, než ji koupí. Hospodský mu popřál hodně štěstí při nákupu a pozval ho, až se bude vracet, aby k němu zašel na jedno .
Andres došel na "Cimruky" a našel domek, kde nabízeli kozu na prodej. Požádal hospodyni, aby ji podojila. No, nadojila toho dost, tak Andres po delším smlouvání kozu koupil za sedm zlatek a třicet krejcarů. Měl s sebou provaz, přivázal ho koze kolem krku a vandroval k domovu. Pollauf stál opět před hostincem, když tudy Andres s Lízou procházel. Hostinský se ho už z dálky ptal, jak pochodil, zda je to skutečně dobrá rasa. Andres odpovídal, že určitě ano, že je to ale potvora. Trucovala, když stoupali na Huťskou horu , nechtěla se pohnout z místa, musel ji táhnout, až se celý zpotil. Hostinský ho zval dovnitř, aby dobrý kup trochu zapil a odpočinul si. Andres se nechal dlouho přemlouvat, protože musel za tu potvoru vydat poslední krejcar a na pivo mu už nezbylo. Hostinský ho ale přemluvil, že mu on sám máz piva zaplatí, aby měl s kozou štěstí. 
Tak tedy žíznivý Andres dovedl kozu do velké předsíně, přivázal ji k trámu a šel se svým přítelem z mládí Erhardem Pollaufem do jeho šenkovny. Ten mu nabídl domácí sýr s dobrým domácím chlebem a k tomu čerstvé kašpersko-horské pivo. Mezitím co popíjeli a jedli, šelma hostinský připravil Andresovi pěknou taškařici. Byl domluven se svým čeledínem, aby Andresovi vyměnil kozu za kozla, který měl tu samou barvu a výšku jako Líza. Posilněný a odpočatý Andres došel k názoru, že je už nejvyšší čas se vrátit domů, už se také pomalu začalo smrákat. Na rozloučenou mu ještě hostinský popřál mnoho štěstí. Andres, nic netuše, odvázal podstrčeného kozla a ubíral se k domovu. Kdepak by se nadál, že mu jeho nejdražší přítel provede takovou lumpárnu! Kozel šel ochotně za Andresem, který měl šatstvo nasáklé kozím pachem. Doma Andres zavedl kozla do primitivního chlívku a zavřel dvířka. Unavený vylezl po žebříku, který měl představovat schody, do světničky, kde už spravedlivým spánkem odpočívala jeho Annamirla. Probudila se, když si Andres potmě zouval svoje "voštýblata" a její první slova zněla: "Máš kozu?"Muž odpověděl, že má a že ji přivázal v chlívku.
Annamirla si myslela, že by se měla hned podojit a vylezla ven z postele. Andres ji ve vyhřáté posteli vystřídal. Celá zvědavá lezla po žebříku do chlívku, podstrčila koze trošku trávy, dala jí i kousek suchého chleba a připravila se k dojení. "Ježíšmarjá, co to je? Vždyť je to kozel!" křičela Annamirla a pak se přesvědčila ještě jednou, jestli se nespletla. Nato rychle vylezla po žebříku do světničky a hlasitě nadávala: "Andres, ty blbče, cos to přivedl?" Odpověděl, že přece kozu a Annamirla vzteky bez sebe na něj hulákala: "Kozla jsi přivedl, ty skopče, ty hlupáku!" Andres na to, že koupil kozu, že ji nechal hned podojit před svýma vlastníma očima a prý nadojila docela dost! Naštvaný vylezl z postele a šel se podívat do chlívku. Když se i on přesvědčil, že v chlívku je pěkně vyvinutý kozel, začal nadávat na selku z Kozích Hřbetů, že ji musí odnést čert do pekla i s tou začarovanou kozou! 
Hned za svítání se Andres vypravil s kozlem na zpáteční cestu. Zase musel projít kolem přítele Erharda. Dalo se čekat, že ten prohnaný lišák na Andrese počká. Jak ho uviděl, šel mu naproti a ptal se ho, co se děje. "Další neštěstí se mi přihodilo, přivedl jsem domů kozla, no podívej se!"
Erhard věděl, že mu tenhle kousek jen tak neprojde, vzal Andrese pod paží a vedl ho i s kozlem opět do předsíně. Trám znovu posloužil k uvázání zvířete. Hostinský posadil Andrese zase do šenku a tam mu dával rady, jak se začarované kozy zbavit. 
Jak tak spolu seděli u stolu, zeptal se ho Erhard, od koho vlastně tu kozu koupil a jestli skutečně koupil kozu nebo kozla. Andres tvrdil, že ji koupil v domku na samotě a že mu selka skutečně prodala kozu! Dál vyprávěl, že se mu ta ženská moc nezdála - vlasy měla rozcuchané jako čarodějnice, slepice pobíhaly volně po světnici, která vypadala jako stáj. Povídal, jak tam bylo nepříjemno, ale koza se mu líbila a nechal ji před vlastníma očima ještě podojit. Ženština mu říkala, že je koza připuštěná, bude mít kůzlata, proto se Andres moc nerozmýšlel a koupil.
Hostinský ho litoval a poradil mu jak na to, aby své peníze dostal nazpět. Radil mu, aby kozu zavedl zpátky a také aby řekl, že vše oznámí policii. Měl i vyhrožovat, že jí rozseká její chatrný domek, když mu peníze za kozu nevrátí! A naposledy mu radil, aby od ní žádnou jinou kozu nebral. 
Andres mu poděkoval za rady a šel odvázat kozla. Jenže, to byste nesměli znát Erharda! Ten dal čeledínem zpátky vyměnit kozla za kozu, takže se Andres ubíral na "Cimruky" zase s kozou. Začal se selky vyptávat, co mu to prodala za kozu. Ona na to, že přece březí kozu . Ptal se, jestli je to tahle koza, kterou včera prodala. Selka přisvědčila. Vtom na ni Andres vyjel, že je bezbožná, prolhaná ženská, že mu prodala pukla, aby se tedy podívala sama. Když sáhla rozzlobená žena na kozí vemínko, začala svou nevymáchanou hubou strašlivě nadávat: "Bláznivej z Kvildy, sáhni si a poznáš, co vedeš na provaze!" Teď si myslel Andres, že došlo k dalšímu čarování, protože na provaze byla opravdu koza! Následovalo nehezké dohadování, při kterém padala ostrá slova na obou stranách. Nakonec Andres vyhrál a selka mu peníze za kozu vrátila. Že spor vyhrál a nepoužíval přitom nijak vybraných slov , to se dalo čekat, stoupl tím v očích kamarádů.
Hostinský Pollauf, vědom si svého nekalého žertu, snažil se Andresovi jeho útrapy spojené s kozím handlem vynahradit dobrým skutkem. Když tak seděli spolu u stolu a vypili pohár na usmířenou, řekl mu Erhard, že teď půjdou na kozí handl spolu! Věděl o hospodáři, který se zabýval chovem koz a toho požádal, aby Andresovi jednu prodal. Hospodář nechtěl o prodeji ani slyšet, až naléhavou přímluvou Erharda se dal obměkčit a kozu skutečně prodal. Tak tedy Andres došel šťastně domů a na provaze přivedl dobrou dojnici a matku budoucích kůzlátek .S Annamirl se brzy udobřili a žili spolu spokojený život.
Během roku se Erhard Pollauf chtěl smířit i se svým svědomím, byl si dobře vědom toho, jaké starosti nadělal svému pasákovi Andresovi. Na svátek sv. Prokopa byla v Nicově pouť. Pollauf šel do kostela a tam prosil Boha za dobrou úrodu a patronovi kostela slíbil, že už nebude nikdy provádět věci, které by druhého poškozovaly. Všem svatým slíbil, že se denně pomodlí otčenáš za svého pasáka, který mu věrně sloužil. 
KOHOUTÍ KŘÍŽ
AUTOR: ADOLF BENNO STRUNZ
Výsledek obrázku pro koza

MOUŘENEC

Šumavské legendy jsou drsné jako celý tenhle kraj a temné jako pověstné močály. Jen těžko najdete místo, které strašidelné pověsti přitahuje víc než v lesích zapomenutý gotický kostel vysoko na údolím Otavy mezi Annínem a Hartmanicemi, kterému starousedlíci neřeknou jinak než Mouřenec.
Mouřenec, oficiálním jménem kostel sv. Mauricia či sv. Mořice, údajně vyrostl na místě dávného pohanského obětiště. Zvláštní atmosféru místu dodává malý hřbitov a barokní kostnice s asi 5 000 kosterními pozůstatky. Už samotné budování kostela se záhy zvrtlo v souboj mezi zlem a dobrem, kdy povětřím létali démoni a příšery a ze země tryskala krev. Všechno zlo završila třicetiletá válka; ačkoli na kosterních pozůstatcích v místní kostnici prý nenajdete ani stopu po typických válečných zraněních té doby, historky se hemží úkladně zavražděnými švédskými vojáky, kteří svou smrt místním obyvatelům škaredě oplatili. Pověsti vyprávějí o pohřbech nebožtíků vzhůru nohama do skalních puklin, o tajných švédských hrobech v okolních lesích a o lebkách, které se v noci kutálí po strmých stráních od Mouřence dolů do údolí. Duchy, strašidly a přízraky ďáblů rajtujících na černých kozlech, prasatech či kohoutech se hemží i šumavské hrady. Drtivá většina příšer se váže k osobě pana Půty Švihovského z Rýzmberka – zkuste odhalit, zda si pro něj čert přišel na hrad Rabí nebo zda s Půtou vyrazil strop na Švihově.
autor:Antonín Gilg
Související obrázek

BÍLÁ HADÍ KRÁLOVNA

Tam,v hluboké a tajuplné Šumavě , koluje zkazka o tom, že zmije mají svou královnu. Je sněhobílé barvy a tělo má trochu delší a také ohebnější i hladší než obyčejní hadi, kteří jsou jí podřízeni slepou poslušností. Zmijí královna nosí na hlavě zlatou korunku, zdobenou blyštivými smaragdy a rubíny. Její oči soupeří s leskem a plamenem těch drahokamů. Toho, kdo tu hadí královnu potká, nestihne úděs, jak tomu jinak u lidí tváří v tvář zmiji či hadu vůbec bývá. Ba naopak, jako by se člověk cítil podivně k ní přitahován. Už sám její zjev jako by přinášel radost a štěstí. Je ovšem třeba být k ní přátelský a vlídný.
Byl jednou jeden malý šumavský pasáček, který měl každého dne, co jen je léto dlouhé, vyhánět na pastvu kozy své stařičké báby a mít je pilně na starost. Vysoko v hoře, přímo uprostřed lesa se rozkládala paseka, kde rostly ty nejvoňavější byliny a vlnila se ta nejšťavnatější tráva. To bylo pro Matýska s jeho kozami nejmilejší místo ze všech. A právě vprostřed té lesní louky ležel velký bílý křemenný balvan, blaženě prohřátý slunečními paprsky. Na ten se každého dne o polednách chlapec uvelebil, aby spolykal svou skrovnou svačinu. Chutnala mu ostatně nejmíň tak dobře, jako by nějakému bohatému pánu přišla vhod lanýži obložená paštika z husích jater, jakkoli ta chlapcova přesnídávka sestávala jen z misky teplého kozího mlíka s nadrobeným černým chlebem. Kolem chlapce se ve voňavé trávě rozložily jeho kozy a užívaly s ním poledního klidu.
Jednoho krásného dne sem za nimi přišel vzácný host. Byla to právě tahle krásná bílá hadí královna. Připlazila se zpod kamene vzhůru a rovnou vedle Matýska zvedla nad jeho jídelní miskou svou vznešenou hlavu se zlatou korunkou zdobenou drahokamy. Chlapec lovil z misky hrubou dřevěnou lžící kousky chleba a had mu špičatým jazýčkem vylízal mléko okolo až do dna. To se Matýskovi kupodivu tak zalíbilo, že se už těšil na každý z následujících dnů, že spolu tak budou s hadem hodovat spolu. A ten se opravdu objevil vždycky ve stejnou hodinu a chlapec se s ním dobromyslně dělil o skrovnou hostinu. Že ale had vždycky slíznul mléko a chleba se nikdy ani netknul, začalo po nějaké době chlapci vadit. Chtěl nějak potrestat mlsotu, kterou z něho samého vyháněla občas babička. Vzal ale celou věc po drsném klukovském způsobu ze špatného konce a ohnal se zmijí královně lžící po její něžné hlavě. Zasáhl ji zrovna v místě, kde na ní seděla zlatá korunka. Přitom se ještě neurvale ozval: "Ty potvoro jedna! Hned si kousni i drobek chleba! Jen mlíčko slíznout, jářku, to by se ti líbilo!"
Tu had ze sebe vydal pronikavé, teskné zasyčení a vzápětí beze stopy zmizel, jakoby se snad do země propadl. Jen hadí korunka zůstala zachycena viset na chlapcově dřevěné lžíci. Byla to přebohatá odměna za všechno to slízané mléko. Od té doby se už totiž zmijí královna Matýskovi nikdy víc neukázala. To zase byl trest za to, jak se k ní hrubě zachoval.
Z chlapce se stal po letech zámožný člověk. Když hadí královna ne a ne za ním znovu přijít, prodal nakonec její korunku ve městě za tak závratné peníze, že si za ně mohl pořídit pěkný statek. Smích a radost však se mu ze života docela vytratily, jako by ho po všechen čas pronásledovala tajná touha. Ani po usilovné celodenní práci neměl večer nijakého klidu, cosi ho hnalo někam do hor a lesů, a když ho sousedé zvali zahrát si v hospodě v karty či zatancovat si s vesnickými děvčaty, zavrtěl jen hlavou a dal přednost samotě. Vysmívali se mu potom, vidouce ho stoupat samého do horského lesa a volali za ním: "Jdeš zase hady hledat?" 
A bylo tomu tak, že ten muž nesčetněkrát vystoupil k bílému kameni na lesní pasece, vždy s tichou nadějí v srdci, že ještě alespoň jednou spatří družku svých dětských dnů, krásnou bílou zmijí královnu. Nikdy mu se však už neukázala.
Kdesi na jiném konci Šumavy se stařence při hledání hub kmitne na okamžik před unaveným zrakem, který už tolik v životě viděl, cosi bílého jako pouhý přelud.
Byla to opravdu ta naše hadí královna? Kdo ví?

Výsledek obrázku pro had na kameni

 

O ŠEVCI A KREJČÍKOVI

Šelmovská pohádka z jižní Šumavy

Žili jednou v malém městě švec a krejčík, oba měli v hrdle napořád jakoby nějak sucho a vysedávali proto místo u pilné práce raději v šenku, veselehasili svou žízeň a Pána Boha nedbali. Jejich ženy a děti ovšem musely třít bídu s nouzí.
Jakýpak div, že oba ti nezbední braši tonuli až po krk v samých dluzích a placení se dokázali vždycky nějak vyhnout. Časem to došlo tak daleko, že už jim nikdo v žádné hospodě nenalil.
Tu dali hlavy dohromady, co jako že s tím budou dělat, a dlouho nemohli nic kloudného vymyslet. Až přišel švec na spásný nápad a hned se s ním svěřil krejčíkovi: "Půjdeš teď pěkně domů, rozbiješ tam ženě všechny hrnce i sklenice a ty střepy mi doneseš. Já zatím ušiju kožený měšec a dál uvidíš!" Jak řečeno, tak i uděláno. Krejčík přinesl střepy, švec jimi naplnil měšec a vydali se zkusit znovu štěstí.
Objevili se v jednom ze svých stálých lokálů, kde už na ně hostinskému dávno nestačila křída a objednali si jakoby nic hojně jídla a pití. Šenkýř se na ně však obořil příkrými slovy: "Než byste něco dostali, koukejte nejdřív zapravit své dluhy, vy ničemové! Jinak se kliďte k čertu!"
V té chvíli vytáhl švec z kazajky měšec a se smíchem opáčil: "Myslíš si snad, že nejsme při penězích? V tomhle měšci je tolik lesklých tolárků, že bychom za ně koupili desetkrát celý tvůj šenk. Když nám nic nedáš, sebereme se a jdeme se najít i napít někam jinam." Jak to dořekl, uhodil měšcem do stolu, až to v něm zazvonilo.
Jak otec Kozibradka, tak se totiž ten hospodský jmenoval, uslyšel cinkot údajných tolárků a po chvástavé řeči ševcově, byl najednou samá roztomilost, vyptával se poníženě, cože by si panstvo přálo a snášel všechno, co měl v kuchyni a ve sklepě.
Mezitím se sešla hromada jiných hostů, kteří se dali ochotně přizvat k té hostině a brzy tu bylo náramně živo. Šenkýř se nestačil otáčet, aby nasytil všechna ta žíznivá hrdla a lačné žaludky. Mnul si už Kozibradka v duchu ruce nad hojným výdělkem a počítal předem, kolik že to tolarů přibude do jeho břichaté kasy.
V krejčíkovi, který byl v jádře přece jen řádný muž, toliko slepě následující vlivu ševcova, se ale pomalu probouzel strach a šeptal po straně kumpánovi, že se mu udělalo nějak zle a že by prý potřeboval na vzduch. Švec byl ale filuta, hned pojal podezření a povídá: "Já tě znám! Chtěl bys jen vyklouznout a mě tu nechat v bryndě. To pusť pěkně z hlavy! Jedeme v tom oba spolu!"
Krejčík se ovšem svatosvatě zaklínal a naříkal, že ho zachvátila opravdu hrozná nevolnost a na důkaz toho, že nenechá kamaráda ve štychu, je prý ochoten nechat tu coby zástavu svůj kabát i klobouk.
Ševce přešla zlost a nechal krejčíka jít. Ten, sotva se propletl spěšně ke dveřím, utíkal, co mu jen tenké nožky stačily, rovnou domů, natloukl tam ženě i dětem, až vřískaly jako o závod, načež se položil na lavici a nařídil, aby přes něj natáhly prostěradlo. Až prý přijde švec, mají dál plakat a říkat, že sotva jen došel domů, smrt ho sklátila.
Druhý ničema nejprve marně čekal na návrat nevěrného kumpána, potom i jemu vystoupil pot na čele a číhal jen zoufale na nějakou příležitost, jak by se i on mohl spasit útěkem.
Konečně se zdálo, že ta chvíle nadešla: šenkýř se právě vydal načepovat do sklepa nový džbánek a švec chtěl zmizet v prachu. Neměl ale nijaké štěstí. Hostinský se najednou otočil a uviděl, jak se švec potměšile krade ke dveřím a v jeho černé duši se rozhostilo těžké podezření.
Ještě než stačilo proradné švícko dosíci kýženého místa, kde nechal mistr tesař díru, dopadla na jeho rameno hostinského ruka a uslyšel mocný hlas téhož: "Hola, brachu, nejprve snad zaplatit!" Dychtivě sáhl šenkýř druhou rukou po naditém měšci za řemenem ševcových kalhot, roztrhl ho vejpůl a z prsou se mu vydral zuřivý výkřik. Místo zvonivých stříbrných tolarů se po podlaze válely bezcenné střepy!
A už řezal hlava nehlava mocným koženým měšcem nemilosrdně prohnaného šibala po shrbeném hřbetě a zle by ho s největší pravděpodobností zřídil, kdyby vděční spoluhosté nepřiskočili postiženému na pomoc. Zbitý švec s rostoucím vztekem vyrazil nejkratší cestou k domu krejčíkovu. "Kde je ten zlosyn! Zabiju ho!" S těmi slovy vtrhl do světnice, kde ho však čekal pohled na naříkající ženu a plačící děcka. Krejčík sám ležel na lavici coby mrtvola.
Ševcova zuřivost se pomalu utišovala a nastoupily sebetrýznivé výčitky, takže dokonce slíbil na místě pomoc pozůstalým po milém, dobrém příteli, jak domnělého nebožtíka označil a nabídl se, že ho taky sám pochová.
Následujícího dne ho také naložil do velkého pytle, vzal krumpáč a lopatu a vydal se cestou ke hřbitovu, který ležel dost daleko vzadu v lese.
Slunce připalovalo a švec jen hekal pod tíhou přítelíčka, který uvězněn v pytli a zalit potem jen zoufale lapal alespoň po doušku vzduchu a musel sebrat všechnu sílu, aby se snad neprozradil.
Švec si právě znovu v duchu vybavoval celou historii předešlého dne a měl ji živě před očima. Znovu ho popadl hněv nad krejčíkovou proradností a shodil pytel ze zad na hromadu kamení při cestě, takže ten podařený mrtvý uvnitř málem hlasitě vykřikl bolestí.
Po chvíli oddechu se švec zvedl k další chůzi a dorazil brzy k širokému potoku. Poslední velká voda ale strhla úzkou lávku přes něj a ševce nenapadlo nic lepšího než hodit pytel prostě do vody, počkat si kus po proudu na druhém břehu a vytáhnout ho zas na sucho. Krejčíkovi se už zdálo, že bídně utone a chybělo málo, aby o sobě dal znát. Opanoval se ještě včas a čerstvá voda mu nakonec i udělala dobře jako vítané ochlazení.
Tak to šlo dál. Slunce se už strojilo zmizet za zářivě zubatým obzorem lesa, když se konečně ocitli na osamělém hřbitově.
Švec ulehčeně vydechl a shodil těžký pytel k zemi, až krejčík tiše zasténal. Zaniklo to už proto, že švec se okamžitě pustil do kopání hrobu. Najednou uslyšel blížit se cizí hlasy a uviděl na okraji lesa bandu loupežníků, kteří se vzápětí jeden po druhém přehoupli pře hřbitovní zídku.
Zděšen vrazil do blízké márnice a přikrčil se klapaje zuby do nejtemnějšího kouta. Ubohý krejčík ležel ale nic netuše ve svém tísnivém vězení a vzýval jen všechny svaté, aby všechno dobře dopadlo a nedopadla na něho ruka hněvu přítelova.
Mezitím se lapkové usadili blízko čerstvě vykopaného rovu na jeden vyvrácený náhrobní kámen, vyhrabávali ze svých mošen peníze, zlato a drahocenné skvosty, které čerstvě nakradli a které teď dělili mezi sebe navzájem za drsného smíchu, při němž kuli zároveň své další temné plány.
Tu si jeden z loupežníků - byl to jejich hejtman - povšiml pytle s nehybným tělem, přistoupil k němu a zakřičel na ostatní: "Tady jsme asi vyděsili nějakého podivného ptáčka při zahrabávání mrtvoly; ukážeme mu aspoň, že loupežníci máme kus cti v těle. Sbalte všechno, dokopejte tu jámu, ať má nebožtík pokoj a nesežerou ho nakonec lišky.
Nejprve bych si ale na něm rád vyzkoušel svou novou šavli." Jak se nato napřáhl, že tne, krejčík, který všechno slyšel, ve smrtelné úzkosti ze všech sil zařval: "Všecky dušičky v očistci kýž mi přijdou na pomoc!"
Švec v blízké márnici zachytil zoufalý výkřik kamarádův, sebral všechnu odvahu, vyrazil - mezitím už padla pořádná tma - z komory a zavyl dutým hlasem, při čemž se rukama plácal do kožených nohavic svých kalhot, že to dusalo jako desítky chodidel: "Juž jsme tady! Juž jsme tady!"
Loupežníků se zmocnila panická hrůza. Jakoby je před sebou hnaly furie bičem, vzali nohy na ramena a rozprchli se do všech světa stran - na bohatou kořist přitom docela zapomněli.
Švec ale vysvobodil přítele z pytle ven a vyťal mu jako trest za jeho zradu kamarádsky nevinný políček. Potom se objali, bratrsky se rozdělili o kořist a ve vší přátelské blaženosti se obrátili na cestu k domovu.
Jednoho z následujících dnů zaplatili svoje dluhy, bohatě obdarovali ženy a děti a svatosvatě slíbili, že od nynějška z nich budou řádní a poctiví lidé.
Nadějeme se, že tu svou přísahu taky dodrželi.

autor:Anton Jungwirth
zdroj: kohoutí kříž

Související obrázek

 

KŘÍŽ PŘI CESTĚ Z PRACHATIC DO HUSINCE

Putujeme-li z Prachatic přes návrší z křemene jménem Skalka , zvedající se k severu nad městem, dosáhneme nepohodlné cesty, která směřuje nahoru do vrchu a zase dolů z vrchu kolem vsi Staré Prachatice dál do Husince . Vpravo od této cesty či spíše pěšiny, přibližně v její půli se vynořivší, stojí starý, značně už zvětralý kříž. Když se z kopce, nacházejícího se nablízku, ohlédneme nazpět, spatříme po levé ruce prachatický městský hřbitov, jehož starý kostel, jak vypravuje pověst, měl vysvětit sám svatý Vojtěch , zatímco v údolí je vidět ze Starých Prachatic jen několik jejich stavení. Před mnoha staletími pokrýval celé okolí jen jinak neprostupný prales, kterým vedla z Bavor do Prachatic proslulá "Zlatá sezka", jediná spojnice mezi Bavorskem a Čechami; na mnoha místech jsou stopy té staré obchodní cesty dosud patrné. Ačkoli bylo k její ochraně založeno mnoho hradů, zdržovalo se v hustých okolních lesích mnoho lupičů a zákeřníků , kterým odlehlé skrýše skýtaly bezpečí. Tak tropila kdysi tu v blízkosti Prachatic neplechu jedna taková loupežnická banda a Prachatickým se přese všechno jejich úsilí nedařilo jí zmocnit. Spojili se tedy s Píseckými a Vimperskými, jakož i s venkovským obyvatelstvem svého vlastního okolí a podnikli proti lapkům společnou trestnou výpravu. Bylo vypátráno místo, kde se banda zdržovala, a hned poté, co byla celá pochytána, vedli její příslušníky v poutech do Prahy. Tam byli všichni hrdelním soudem odsouzeni k oprátce. Když stanul loupežnický hejtman pod šibenicí, sdělil okolostojícím, že vprostřed lesa pod jedním vysokým dubem v místě, které podrobně popsal, zakopal množství zlata a cenností. Mezi těmi, kdo tomu naslouchali, byl také jeden člověk z Prachatic a ten po vykonání popravy hned chvátal domů, vyhledal popsané místo a skutečně našel tam zahrabané poklady. Stal se tak bohatým mužem a jeho potomci žijí v dostatku dodnes. Prales byl od té doby vymýcen a na jeho místě se prostírají úrodné polnosti, v místě pak, kde byl kdysi ukryt poklad, stojí dnes zmíněný už prostý kříž, stesaný ze dřeva. Předtím byla na něm i v životní velikosti z papírmašé vymodelovaná postava Kristova, pod křížem stály i figuríny Marie a Jana Evangelisty, rovněž v životní velikosti. Poněvadž materiál trpěl přespříliš nepříznivým počasím, byly papírové plastiky přemístěny do hřbitovního kostela, kde jsou dodnes k vidění na jednom postranním oltáři nalevo od hlavního. Dřevěný kříž na místě zůstal.
Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, 1887

Autor: Franz Hübler

Výsledek obrázku pro prachatice od skalky

 

 

LIDOVÉ POVĚSTI ZE ŠUMAVY

JOHANN NEPOMUK KÖNIG
 

Tři zakleté slečny v jezeře na Roklanu

Na hranici zemských okresů Regen a Grafenau leží r velké Roklanské jezero , ve kterém bydlí tři zakleté slečny. Jedna z nich byla opravdu zlá a úmyslně zabila svými pantoflemi nějakou děvečku. O výročí dne, kdy se toho činu dopustila, položila si kolem poledne, než plavala po jezeře, dva železné pantofle na jeden v blízkosti ležící černý kámen. Jednou tu pannu při jejím vynoření na hladině pozoroval nějaký pastevec, kterého zděsilo, že horní půlka jejího těla je celá bílá, dolní však úplně černá. Každým rokem se to zjevení opakovalo v den slunovratu. Obvykle se právě toho dne vyháněli býci na lesní pastvu, ale pastevci se neodvážili přiblížit se Roklanskému jezeru, poněvadž se báli těch tří zakletých panen a poněvadž dobytek vždycky tu v lese zabloudil.
Když nějaké děvče přede vadnou přízi, hrozívá se jí tou zakletou ženou.

O neporušenosti někdejšího jezera u Zejbiše
Na území někdejší královské svobodné rychty Zejbiš leží ves, které se prý pro její odlehlost dostalo jména Onen Svět a kde kdysi mělo existovat nějaké velké jezero. Když do něho někdo hodil nějaký předmět, udělaly se vzápětí na hladině vlny, voda se ze dna vzedmula nahoru, začala bublat a vřít, až konečně voda to, co do ní bylo vhozeno, vyvrhla na jezerní břeh. Sotva se nad tím jezerem objevil i ten nejmenší mráček, věstilo to krupobití.

O zakletých vodních žínkách v Čertově a Černém jezeře
Když jeden unavený poutník zabloudil až sem, vyčarovaly mu vodní žínky bez prodlení na jezerním břehu prostorné obydlí a osvěžily ho jídlem i pitím. Pak se z rusalek proměnily ve zlé duchy a zjevily se mu v modrém či rudém šatě, jak je tak měl spatřit nějaký dřevorubec. Každého, kdo by se v té křišťálové jezerní vodě odvážil smýt ze sebe po práci pot a špínu, stáhnou do bezedných hlubin a vlny vyvrhnou na břeh jen jeho mrtvé tělo.

V nitru hor Boubín, Bobík a Chlum jsou zásoby soli
Prameny vyvěrající na úpatí těchto tří hor obsahují významný podíl soli , pročež prastará lidová víra dodnes trvá na tom, že v jejich nitru by se dala najít mocná solná ložiska. Když si dřevorubci, zdržující se v lesích kolem, pokropili o přestávce v práci své brambory tamní pramenitou vodou, byly prý natolik slané, že se už nedaly požít. Musili si tedy nezbytnou vodu na vaření nosit až zdaleka s sebou. Poklady zlata, stříbra a kamenné soli, hluboko skryté v šumavských horách, mohou však být objeveny a vytěženy teprve poté, až ve všech zemích propukne strašlivá vojna, až v ní dojde zkázy i Praha a Šumava se stane útočištěm uprchlíků. Pak bude Praha znovu zbudována na Boubíně nebo na Chlumu u Ondřejova. Tak se i kolem Volar mezi lidem říká a věří: "Až bude mít Bobík hlavu holou, přijde nová doba."

Pověst o někdejším zlatém písku na Šumavě
Koncem sedmého století přišli dva synové Rohslavovi za Krokem, tehdy vojevodou české země a přinesli mu zrna ryzího zlata, která získali v lukách Jasových, z písku vodou vyprali a ohněm vytavili na hroudy. Vojevoda putoval se svou dcerou Libuší do šumavských hor, kde ona svým věšteckým zrakem dokázala odkrýt rudné žíly ve skrytých rozsedlinách. Několik let nato, a sice v roce 726, dala na Šumavě započít s dolováním, prát písek v hlubočerpském potoce a vybírat z něj zlato, čímž její manžel, vojevoda Přemysl, dosáhl nesmírného bohatství. Byla mu přinesena hrouda zlata, vážící víc nežli vojevoda sám.

zdroj: Kohoutí kříž

foto: Jezero Roklan
Související obrázek

 

MEZNÍK

"Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" to volání ozývalo se každičké půlnoci při polní mezi poblíž hradu Rožmberk a nikdo se neodvážil dát na to tázání nějakou odpověď. Každý z poutníků, který šel tou cestou, snažil se minout co možná nejrychleji strašidelné místo, odkud zaznívala ona podivná slova, aniž by se ze strachu, že mu lesní duch skočí na záda, byť i jen jednou jedinkrát ohlédl nazpět. Tak tu strašilo už více nežli po půl století a ti nejstarší z místních si vzpomínali, že slýchali táž tajemná slova i od svých prarodičů a odpověď na ně neznal žádný z lidí.
Bylo to v čase pozdního podzimu roku 1720, kdy se ševcovský mistr Veit z městečka Rožmberk někdy k půlnoci a trochu pod parou vracel domů kolem strašidelného pole. Ve své podnapilosti na pověst toho místa ani nepomyslil a potácel se za zpěvu nějaké pijácké odrhovačky dál svou cestou. Tu se náhle ozval v jeho blízkosti onen bědující hlas: "Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" Veit se rozhořčeně otočil a zablábolil: "Hloupá otázka! Tam, kdes ho vzal!"
V tom okamžiku stanula před ním bílá postava a pravila tak zvučně, že to zaznělo jako by hřměly varhany v kostele: "Děkuji ti, Veite, tys mě vykoupil z mé staleté trýzně a já nyní mohu vejít v příbytek míru!"
Veit následkem řečeného zjevení zčistajasna vystřízlivěl, pokřižoval se jen a opáčil: "Chval všechen dobrý duch Hospodina, Pána našeho!"
"Amen!" řekla postava.
Veit, který se už docela vzpamatoval, poněvadž dobrého ducha poznal právě ve zjevení před sebou, se srdnatě zeptal: "A kdože jsi, co tu kolem obcházíš?"
"Já jsem tvůj praděd, kterému kdysi náleželo toto pole a který žil v rozepři se svým sousedem. Hnán nepřekonatelnou chamtivostí, chtěl jsem rozmnožit své jmění a vyhrabal jsem za noci kámen, vymezující pole sousedova, načež jsem ho zarazil daleko v nich, abych získal kus jeho země pro sebe. Rozpoutal se ovšem spor, proces, trvající mnoho let, za něhož jsem zvedl ruku ke křivé přísaze a přivedl jím nakonec svého souseda na mizinu. On a jeho rodina upadli v nouzi a já byl naopak rok od roku bohatší, i když mi vlastnictví statků neprávem nabytých nijaké štěstí nepřineslo. Po mém skonu odsoudil mě Věčný Soudce tak dlouho tu bez oddechu bloudit, dokud mě ty, můj pravnuk, nezachráníš."
Veit pln úžasu nebyl mocen slova a nevěděl, zda sní či bdí, konečně se však vzmužil a řekl: "Teď, milý praděde, když jsi vysvobozen, nebudeš už nikoho plašit svou otázkou?"
"Už opravdu ne, milý pravnuku. Přeji si jenom, abys dílo mého vykoupení i dokonal."
"A co mám pro to udělat?" zeptal se tiše Veit.
"Svěř se jen velebnému panu faráři tady z Rožmberka a popros ho, zda by zítra o půlnoci nemohl odsloužit mši svatou za moji nesmrtelnou duši. Budu tam také a na důkaz své přítomnosti dám nějaké znamení."
"Když nejde o nic víc, můj milý praděde, rád se o to postarám. Teď ale sbohem. Musím se jít vyspat, poněvadž se cítím na mou čest opravdu unaven." Po těch slovech zanechal Veit ducha jeho osudu a chvátal domů. Měl toho všeho až nad hlavu a toužil jen po troše klidu.
Doma ševcem jako by lomcovala horečka. Lehl si do postele, aniž by své ženě pověděl cokoli o tom, co viděl a slyšel. Spánek měl neklidný. Pronásledovaly ho zlé sny a sotva se dočkal rána. Jakmile vstal a oblékl se, pospíšil za farářem, aby mu přednesl prosbu o mši, slouženou o půlnoci za pradědovu duši. Farář byl nemálo užaslý, když se z Veitových úst dověděl, co ho na vyhlášeném místě potkalo. 
Když konečně nadešla půlnoc, sloužil farář za zavřenými dveřmi kostela mši, které byl jinak přítomen toliko Veit. Všem knězovým modlitbám jako ozvěna odpovídal hlas duchův. Při požehnání objevil se na oltáři, na kterém leželo evangelium, otisk ruky. Bylo to ono smluvené znamení, že duch se mše opravdu zúčastnil.
Od řečené noci se hlas, nahánějící hrůzu slovy: "Kam ho mám vsadit? Kam ho mám vsadit?" už nikdy více neozval, jakož Veita už nemohl nikdo nikdy spatřit, neboť skonal hned za jitra následujícího dne náhlou smrtí.
zdroj: Kohoutí kříž
 
Související obrázek

POVĚST O KAMENNÉ MÍSE NEDALEKO JANOVY VSI

Ten příběh si lidé rádi vyprávěli o vánočním čase. Člověk, který se vydá od starého městyse Cetviny , cestou k severovýchodu objeví brzy blízko "kostelní cesty" do Janovy Vsi . A uprostřed protáhlého pole legendami opředenou kamennou mísu. Okrouhlý žulový balvan, jehož horní plocha se naklání k severu, má na sobě prohlubeň, v níž se zřetelně rýsuje silueta matky s dítětem. 
Dejme tedy promluvit pověsti. Když Svatá rodina musila na útěku do Egypta volit daleké okliky plné nebezpečí, dostali se svatí běženci i sem na Šumavu, kde tenkráte v hustém hraničním lese široko daleko nebytovala jediná živá duše. - Tady chtěli ti svatí lidé najít místečko alespoň pro krátké odpočinutí. Unaveným krokem se blížila trojice příchozích uprchlíků, neboť za ní bylo už mnoho dní obtížné cesty. Svatý Josef kráčel se šedým oslem vepředu a Maria nesla v širokém plášti zavinuté Jezulátko v dřímotách. Její pohled padl na nízký úval, kde stálo několik chatrných obydlí. Nad doškovými střechami stoupal bledý kouř a Maria pomyslila plna stesku na bezpečí čtyř stěn domu v Nazaretě, které by nabídly ochranu vůči chladu a nadcházející noci. Kde bude v této nehostinné končině moci vykoupat své dítě? Tak v myšlenkách na domov dosáhli malého návrší. Svatý Josef zastavil osla, poněvadž zahlédl mezi keři a stromy široce usazený velký plochý kámen, který se zdál vhodným k odpočinutí. Hustá křoviska kolem nabízela sice závětří proti mrazivému severáku, ale kámen muže a ženu s dítětem v náručí, hledící do šeřící se dáli, zahřát nedokázal. Poslušné zvíře si našlo za potravu kolem několik bodláků a tu a tam i pár trsů šťavnaté trávy.
Tu se zčistajasna udál zázrak. Jinak neoblomný kámen se nejspíš zhrozil udělené mu nebeské milosti a slitoval se obměkčen nad Svatou rodinou. Projevil ochotu sloužit a vytvořil prohlubeň, která se okamžitě naplnila vodou. Potěšena viděla Maria, že bude moci Jezulátko vykoupat, chvatně je vybalila z řasnatého pláště a ponořila Nebeské dítě do vlahé lázně. Zatímco je pak po osvěžující koupeli znovu zavinula do suchých plen, přihopkala odněkud rozkošná veveřička a svým rejděním po kameni bavila Synáčka Božího. Přiletěl i malý ptáček zpěváček a spustil ze stromové koruny tu nejmilejší ukolébavku, takže Jezulátko brzy sladce spinkalo. Nedaleko kamenné mísy začali však pastýři při svých pasoucích se stádech hlasitě práskat biči a Maria se hned zase strachovala o spánek maličkého.
Když se však stíny noci už pomalu snesly na ztichlou zemi, musili ti svatí lidé táhnout zas o kus dál. Vděčně opustili místo odpočinku, které se jim stalo milým a Maria na rozloučenou kámen požehnala. Zůstal i požehnán po vše časy; ještě dnes spatřuje se v té prohlubni stínový obrys Matky s dítětem. Lid mu dal jméno Wasserstein a zbožná víra přiřkla vodě v kamenné míse léčivou moc. Před lety bylo vídat jednoho selského syna z některé z okolních vesnic, jak si vodou z toho důlku v kameni smáčí oči. Přiženil se do blízkých Horních Rakous a pokaždé, když zavítal sem domů, nelitoval zacházky ke kamenné míse, jen aby mohl té vody užít pro zdraví duše a těla.
Dnes leží ten osamělý kámen zapomenut v krajině našeho domova. Lidé, kteří žili v jeho blízkosti, byli odsud vyhnáni do ciziny. V tichý vánoční čas se však mnohý z nich vrátí alespoň svátečním pomyšlením ke kameni s vodou v prohlubni a k divu, který nám legenda zvěstuje.

zdroj:
FRANZ REICHERSDÖRFER
Weihnachten tief drin im Böhmerwald

 

Související obrázek

ZANIKLÝ PRAMEN

Pověst z okolí hory Bobík

Téměř nevyčerpatelný je poklad, který nabízí Šumava ve svých pověstech. Temnými hvozdy kolem horských vrcholů, z roklin plných zatuchlé vlhkosti se vzhůru po skalnatých srázech syčivě derou přízračné podoby strašidelných zjevení, či se zas třepotavě chvějí bludná světýlka nad pustinou slatí; pověsti o zakopaných pokladech, které zasvítí jen o čaronocích pověsti o zaniklých jezerech a městech, z nichž o půlnoci temně hlaholí zvony, žijí dál a vyprávějí se mezi lidem. Za zimních večerů, kdy za okny zuřila vánice a od hor hučel vichr zvaný "Bairische" ("bavorský"), jehož hlas se mísil do předení kolovratu, rozprávěl stříbrovlasý děd o časech dávno zašlých, o válce a hladu, o uhlířích a smolařích, pálících tu kdysi milíře. Příběhy o divokém honu, o přízracích a čertu, který uměl tancovat i s kopytem na jedné noze, byly plny tak živých líčení, že se vystrašené ženy sesedaly blíž k sobě, přes záda pasáčků přecházel mráz a i čeledi, která už leccos slyšela, seděl přikované úděsem pevně v týle.
Za takových večerů ožívalo i dávné podání o zaniklém solném zřídle na hoře Bobík. Starcův hlas jako by sílil, tenké rty se pohybovaly při řeči rychleji, z hlubokých očních důlků doutnal horečnatý pohled někam směrem k místu, kde by mohla ten pramen najít snad právě jen proutkařská magie. 
Bylo to před mnoha a mnoha lety, kdy tu na úpatí hory vznikly prvé osady. Hrozivě je obklopovaly temné jedle; v těžké, bařinaté půdě se rodilo jen málo zrna. Důležitým prostředkem k uchování života byl dobytek, který se tu dal vyhánět na pastvu v horských lukách. Stádo ovšem musel chránit pastýř před hladovou zlobou vlků.
Často se stávalo, že nějaký kus skotu zbloudil v divočině a už se nikdy nevrátil.
Když zase jednou zašla pastýři kráva do lesů, hledali ji a našli vysoko nahoře ve svazích Bobíka, jak pije z nějakého pramene. Do hvozdu se už snášela noc, v dutých kmenech uschlých stromů se ozývalo volání sýčkovo, když se zbloudilé zvíře vracelo poháněno nazpět do vsi. Co bylo zvláštní, že následujícího dne zmizelo znova a bylo dostiženo na přesně témže místě jako předtím.
Ta věc svou nápadností přímo bila do očí, zvěst o ní se brzy všeobecně roznesla a v ústech všudypřítomných šprýmařů se zrodilo okřídlené rčení, užívané pak kdykoli jen se to hodilo: "Chodíš kolem dokola jak ta pastejřova kráva.“ 
Muži ze vsi se teď vypravili nahoru k prameni. Byl to opravdu prazvláštní div přírody: z kamenné mísy, vyhloubené jím ve skále, tryskal vodní paprsek síly lidské paže a mizel pak opět zpátky do útrob hory. Ani hrudce země, ani stopě zeleného žabího květu tu nebylo přáno se uchytit při okraji, jen šedý mech pevně přisedlý na kameni smáčel ve vodě své dlouhé třásně. 
Když se ti zkušenější z vesničanů chtěli z pramene napít, shledali jeho vodu značně hustší, než je ta jejich domácí dole, odkud sem přišli, spíše hořkou a kyselou přitom, výrazně chutnající po soli. Čarodějné dílo! Z kamenné mísy to hučelo a šumělo, jak až vysoko nahoru vystřikovala slaná pěna. Podivná úzkost sevřela všechny, kdo se sem sešli, vylili vodu zpátky do skalní jímky a uprchli pryč odtud. Drmolili modlitbičky mezi zuby a nechali pramen pramenem. Krátce nato se zato zvěst o něm roznesla po vsi: ne nahlas a naplno ovšem, nýbrž tlumeně a zticha, s tajemným výrazem ve tvářích vypravěčů.
Dva lovci, kteří se vydali do hor a museli tam přenocovat, došli náhodou také k prameni a uvařili si z té vody ze skal svou ranní polívku. Když ale pověsili kotlík nad oheň, zapraskalo to v něm nezvykle, a když pak se dali do jídla, chutnala polívka tak kysele a hořce, že ji museli vylít.
Také oba lovce pojala hrůza a hledali spásu v útěku.
Několik dnů poté, co se jim to přihodilo, zmizel jeden z nich beze stopy. "Vystěhoval se," znělo druhovo vysvětlení, když se ho lidé ptali. Vesničané ovšem vrtěli nevěřícně hlavou, obraceli významné pohledy k hoře a mínili, že: "To všechno má na svědomí ten čarovný pramen." Na takové narážky byl odpovědí lovcovou jen temný záblesk jeho očí. Nevypustil už z úst ani jediné slovo o solném prameni. Nikdo ten pramen ostatně nemohl od té doby znovu najít. Ve vsi žila jen i nadále pověst o tom, že odněkud z podzemního jezera vyvěrá voda a kamenné stěny hory se třpytí a září solnými krystalky. -
Panský myslivec přezdívaný "Schwellbock", jehož stáří nikdo neznal a kterého i nejstarší lidé ve vsi pamatovali jen jako bělovlasého pamětníka dávných časů, ležel teď na smrtelné posteli. Za života byl pomlouván jako vyznavač podivných pověr, který málo dbal Pánaboha a ještě míň kostela a faráře. Žil ve svém domě sám, vyhýbal se lidem a přítelem mu byl jen les. Za těch nejdivočejších nočních bouřek, kdy to vzduchem jen vylo a skučelo a jedle i smrky se v děsu choulily a ohýbaly až k zemi, vycházíval na šoulačku. O to víc se lidé podivili, že nyní, jak pracoval ke smrti, chtěl k sobě povolat faráře. Vyzpovídat že se prý chce. Vesnická zvonička se rozezněla knězi na poslední cestu k domu myslivcovu. Obyvatelé vsi přijímali při ní knězovo požehnání a hleděli za ním s hlasitou modlitbou. Myslivec ležel natažen na tvrdém loži, a když farář po několika útěšných slovech k nemocnému pokynul lidem, aby opustili světnici a počkali ve dvoře, než myslivce vyzpovídá, ten se z posledních sil tvrdě vzepřel. "Všichni to musejí slyšet!" nakázal chroptivým hlasem. Všechna domluva duchovního pastýře nebyla nic platná, umírající jí nedopřál nijakého sluchu, jen se vzpřímil na posteli a začal pomalu a naléhavě hovořit:
"Při našem Pánubohu, kterému není ničehožnic skryto, zapřísahám se, že je čistá pravda, z čeho se tu zpovídám." Zhluboka nabral dech a pokračoval: "Bylo to před celým lidským věkem, když jsem s přítelem tam nahoře v lese našel ten solný pramen. Už jsme se tenkrát viděli jako oslavovaní dobrodinci, kteří prokázali obrovskou službu zemi bez soli, jak jí Čechy jsou.
Mělo se ale stát jinak! Ohlásil jsem případ vrchnosti a k mojemu překvapení jsem vedle peněz za to, že budu o prameni mlčet jako hrob, dostal i pokyn zasypat jej 5 kilogramy rtuti. Ptal jsem se vyveden z míry po důvodu toho zkázonosného zásahu, ale lesmistr mě znovu zavázal mlčením a mával mi před nosem měšcem s penězi. "Tvoje mzda," prohlásil, když prý svůj úkol splním. Peníze jsem potřeboval, mrzutost s jednou vdanou ženou, hrozící mi udáním u vrchnostenské správy, musela být zahlazena jistým obnosem. Krátce a dobře, přijal jsem a složil navíc přísahu, že budu držet jazyk za zuby. Když jsem pak přesto celou věc vyprávěl příteli, zle se rozkatil a hrozil, že ten panský čachr ohlásí u zemských úřadů. Neuklidnil se ani poté, co jsem mu nabídl polovici získaných peněz. Došlo mezi námi k potyčce, a když na mě vytáhl tesák, opanovalo mě děsivé pokušení, já mu ten nůž vyrval a zabodl mu ho ostřím třikráte do srdce. - Byl na místě mrtev! 
Ještě téže noci nesl jsem na pravém rameni svého usmrceného přítele, na levém motyku a lopatu, v pytli na zádech pak tu dávku rtuti. Byla klidná, temná podzimní noc, když jsem nahoře v lese pod jedním obrovitým bukem vykopal příteli hrob. Kříž jsem vyřezal přímo v kůře stromu, zarazil lopatu do čerstvého rovu a vydal se pomalým krokem k prameni kus výš.
Skoro zmrzlý jsem došel až k okraji skalní jímky. Mihotavě žlutý svit lucerny se jako v zrcadle odrážel v krystalcích solné pěny. V pravé ruce jsem třímal nádobu se rtutí a sochorem jsem se pokoušel odvalit kámen na prameni trochu stranou.
Hned za mnou se zvučným zahoukáním ozval sýček. Bezděky jsem se pokřižoval, když se voda jakoby rázným úderem převalila přes okraj. Na okamžik všechno strnulo bez hlesu a pak to zaznělo vzdáleným duněním, než rachot propukl s plnou a netušenou silou. Hora se chvěla a houpala, jako by se chtěla rozestoupit přímo pod mýma nohama. Náraz vichru zhasil lucernu a ve tmě černé jako smola skvěla se jen sama skála oslepujícím jasem. Zel teď do ní otvor a zespoda zvedaly se a zuřily žhoucí přívaly samý var a samá pěna, ve sloupech se tyčící vzhůru a narážející do kamenných stěn kolem. - A potom - šílený tón, jako z proťatého hrdla nějakého obrovitého zvířete, tupý pád a hora se s praskotem zavřela. Voda z jímky zmizela a zůstala tkvět jen v krůpějích, které se zachytily na chomáčích mechu.
Zachvácen divou hrůzou, prchl jsem odtud domů, a když jsem se druhého dne ráno probudil ze spánku beze snů, sáhl jsem si pravicí do vlasů. Zůstalo mi jich pár v dlani a byly jako ty ostatní náhle docela bílé. V levici jsem pak držel měšec zlata.
Od té doby jsem se vyhýbal lidem. Jediný člověk, za kterým jsem se vydal, byl ten mrtvý pod bukem v lese nahoře. Tam jsem se každého večera pomodlil jeden otčenáš na jeho hrobě, tam jsem často sedával za divoké noční bouře."
Skončil. Kněz, sám hluboce zasažen jeho řečí, chtěl mu poskytnout duchovní útěchu, myslivec se však otočil ke zdi a mumlal si pro sebe nesrozumitelná slova. Náhle se v posteli znovu vztyčil. "Všechno je to tak slané", splynulo z jeho rtů. Tvrdě dopadl nazpět zády na lože; ještě jednou otevřel oči, krátce sebou trhl a byl mrtev.
Dřevorubci, kteří pracovali v lese nahoře, prý uslyšeli, jak v tu hodinu prudce zahřmělo a zadunělo, jako by zhloubi hory samé vydralo se to klokotavé mučivé zachroptění.
zdroj:Waldheimat, 1933
autor: LUDWIG WACHTFEIDL

Výsledek obrázku pro hora bobík

 

O VODNÍKOVI

Ještě v dobách, kdy se lidé řídili místo předpovědi počasí v rádiu těmito moudrostmi, znalostmi přírody a pozorováním změn v okolí, žil ve Volšovech u přívozu mladý převozník s manželkou. Byl šťastný, i když neměl hory zlata, pytle peněz.....Měl svou práci, kterou měl rád, malou chaloupku a v ní krásnou ženu se dvěma caparty. Denně děkoval Bohu za své štěstí a za lásku, která mu byla dopřána. Netušil, že to již dlouho trvat nebude a z něho, veselého a usměvavého chlapíka se stane morous a nerudla, jaký široko daleko v kraji nebyl.
Jednoho dne se totiž až k jeho přívozu dostal vodník. Jedno jestli přišel po proudu od Annína, nebo proti proudu od Sušice. Jisté ale je, že se do mladé převozníkové zamiloval až po uši. Jeho zelené srdíčko plálo horoucí láskou tak, že se div voda z řeky nevypařila. Nadbíhal jí, jak jen mohl, pentličky líčil, na perly a bohatství lákal. Nebylo mu to pranic platné, žena se jeho nabídkám jen smála a dál si s mužem užívala šťastný život.
Počkal si tedy jednou, když v řece prádlo máchala a jednu zahnal až nad hlubokou tůňku. Když se pak pro ni natahovala,stáhl ji k sobě do svého království. Marně mladý převozník u vody svou ženu volal, marně děti pro maminku plakaly. Ale i když vodník ženě nabízel všechny poklady, které ve vodní říši měl, spousty zlata, říčních perel i hrníčky s dušičkami, nepochodil. Žena plakala ,kudy chodila, že z toho málem Otava byla slaná a vodníčkovi z nešťastné lásky pukalo srdíčko. Denně své slzy ze břehu přidávala i převozníkova rodinka a tak vodník zjistil, že vše si nelze koupit a i kdyby přinesl všechny poklady světa, její lásku nezíská. Nakonec z toho byl ještě více nešťastný než jeho milovaná. Vydal se tedy na poradu za jedním zkušeným a starým vodníkem do Sušice na Fuferna. Všechno mu pěkně vysvětlil, se svou nešťastnou láskou se ostýchavě svěřil. Řekl i o obrovské lásce těch dvou lidiček, která se žádným způsobem nedá zrušit, že je mocnější, než všechna kouzla světa, ale pověděl i o svém svědomí, které mu nedá spát, i když není člověkem. Starý vodník si to všechno se zájmem poslechl, ale nechápal. Vždyť lidé jsou jen divní tvorové, kteří znečisťují vodu a byli tedy od toho, aby je vodníci topili a duše dávali pod hrnečky.....Poradil ale nešťastníkovi návštěvu staré kořenářky kdesi v lesích u Kašperku.
Vodníček bloudil po lesích víc jak týden, až skoro celý vysušený zaklepal u bylinkářky na dveře. Ta věděla hned, co ho přivádí, strčila mu nohy do mísy s vodou a pustila se do vaření nějakého lektvaru. Prý až bude některý pátek velká voda, přesně v pravé poledne musí dát ženě všechno vypít, při tom nesmí ani jeden promluvit a že se uvidí. S těmito slovy ho vystrčila ze dveří.
Nevěděl vodník, co si o tom má myslet, moc už nedoufal, ale na velkou vodu netrpělivě čekal. Trvalo to dost dlouho v suchém létě, mezitím se převozník chtěl sám utopit a do vodní říše odejít za ženou. Vždy ho však voda vynesla sama na břeh, i když skočil do největšího víru co se v řece otáčel. O děti se mu starala v Nuzerově vdaná a bezdětná sestra a jeho již na světě nic netěšilo. Svůj žal utápěl v kořalce a pak v noci na břehu řeky vykřikoval.
Když se pak jeden páteční den řeka rozvodnila, skočil do největšího proudu vody. Jaké ale bylo jeho překvapení, když ho voda opět vynesla na břeh i s jeho dávno oplakávanou ženou.
Děti měly zase své rodiče pohromadě, ale u řeky už nezůstávali. Odstěhovali se pryč od řeky, někam až na horní Šumavu. A vodníček? Odešel, snad proti proudu, nebo proudu, když ví. Snad si našel svou vodničku a byl také šťastný, pro své nevodníkovsky dobré srdéčko by si to jistě zasloužil.

A jestli se Pátečku tak říká kvůli této pověsti, to vám neřeknu, protože to nevím.....
autor: Marie Bubeníková

 

Výsledek obrázku pro vodník

POHANSKÉ OBĚTNÍ KAMENY v Horních Světlých Horách u Strážného 

Je noc za úplňku před asi dvěma tisíci lety. Mraky se ženou v cárech po nebi jako obrovité koráby nad nekonečným mořem vrcholů, které pokrývá šumavské horské hřbety. V údolích kypí husté chuchvalce mlh, z nichž se tyčí jen jasně osvětlené hroty vrchů.
I dlouhý protáhlý hřbet Gaisbergu vystupuje tak z mlžného moře. Na jeho západním výběžku je jedna velká lesní holina. Bouře a sněhy tu nenechaly vyrůst nijakému stromoví. Srnčí rodinka se pokojně pase na okraji lesa. Náhle srnec nastraží slechy. Zlostně pak zadupe a vyrazí bystrými skoky pryč odtud. Zvětřil lišku, která, chtivá srnčího masa, pokusila se přikrást blíže. Ferina tentokrát musel pláchnout. Srnec se vrací zpátky, už se však nepase, nýbrž jen hlídá. Tu se ozve krátké tupé zamručení. Jako by ztrnula úlekem, zůstane srnčí rodinka okamžik stát, pak ale v děsivé hrůze prchá. Medvěd se prodral houštím a octne se na okraji lesní holiny. Mžouraje a frkaje zvedá hlavu a přehlíží holinu, než na ni vstoupí. I ten lesní obr však stane zaražen hrůzou. Z blízké skaliny se blýská plamen a zdaleka viditelný plápolá k noční obloze. Medvěd začne hněvivě mručet a obrací se k odchodu. Nejprve pomalu a pak stále rychleji zní ozvěna toho, jak se huňáč dere lesem, až i ten zvuk dohasne. Sotva zmizel medvěd, přežene se holinou smečka vlků a zmizí ve stínu hustého mlází.
Teď les jako by podivně ožil. Hned tu, hned tam se z něho vynořují muži, mávají hořícími loučemi, hlasitými výkřiky se navzájem ujišťují o cestě sem. Ti muži vyhlížejí hrozivě. Mají dlouhé světle rusé kštice, které jim splývají na ramena, často zapleteny do uzlu. Horní část těla mají zahalenu ve zvířecích kožišinách, v pěsti třímají těžké kopí, za pasem mají mohutnou kamennou palici, po boku krátký široký meč. Nohy jsou rovněž až po kolena obaleny kožišinou, upevněnou k lýtkům řemením. Kus kožišiny pokrývá i hlavu, mnohdy stažen z lebky medvědí, mnohdy jsou v pokrývce hlavy upevněny i tuří rohy. Na nezahalených ramenech svítí bronzové a někdy i zlaté spony. Kolem šíjí nosí každý šňůru s nalečenými medvědími či vlčími zuby a drápy. Tak sem přitáhly ty mohutné postavy jako by tíhly k jedinému bodu: k planoucímu ohni na západním výběžku horského hřbetu.
Stále větší je zástup mužů, když se mezi sebou zdraví hlasitými výkřiky při úpatí skaliska, které ční nad nimi jako oltář. Výš a výš plápolá oheň k nebi a kolem se rozhostí ticho. Šedivý kněz, oděný lněným rouchem, začíná oběť. Neboť je to bohoslužba, která pohnula muže, aby se tu shromáždili. Má být poraženo krásné mladé dobytče. Krev je zadržena do jímky vyhloubené v kameni a přítomní jsou jí poté skropeni. Vyříznuté vnitřnosti oběti jsou uloženy v jiné ploché kamenné jímce a z tvaru či zavinutí střev bude hádána budoucnost. Část masa dobytčete je spálena na obětních kamenech, zbylý díl je opečen na jiném ohni a po bohoslužbě sněden jejími účastníky.
Kam jen oko sahá, je vidět na všech okolních horských vrcholech a kopcích planout menší či větší ohně, až do nejzazší dálky. Ženy a otroci, kteří zůstali doma, stojí nyní u takových ohňů ve dvorcích. S tvářemi obrácenými k obětnímu kameni, slaví zápalnou oběť spolu. Ženy byly ponechány doma vzhledem k obtížnosti a nebezpečím cesty, která trvala mnohým z účastníků i celé hodiny. Nevolníci a otroci nesmějí k obětišti putovat vůbec.
Po oběti se usadí muži kolem ohně při úpatí obětního skaliska. Tady se uzavírají dohody, tady se smlouvají sňatky, tady se dohadují i obchody. Tu probíhají i porady o válečných výpravách, projednávají a usnášejí se záležitosti kmene i celé župy, připravují soudní sněmy zvané starogermánsky thing. Nejedná se tu jen o držení dvorců či pozemků, ale i o vlastnictví otroků, dobytka a zbraní. Postupující čas tíhne k rozbřesku. S hlasitými výkřiky a stisky rukou se muži zvedají k rozchodu a spěchají domů. Brzy panuje pod korunami stromů opět klid a lesní zvěř tu všude kolem nabývá poznovu domovských práv.
autor: MATTHÄUS DANNER
zdroj: Kohoutí Kříž
Výsledek obrázku pro POHANSKÉ OBĚTNÍ KAMENY v Horních Světlých Horách u Strážného

 

MARIÁNSKÁ KAPLE NA LIZU

Na pokraji temných šumavských lesů mezi Novými Hutěmi a Zdíkovcem stojí mariánská kaple Na Lizu, německy kdysi zvaná Brünndl (tj. "studánka"). Vedla k ní shora od nás úzká cesta zarostlá travou, přes stromové kořání a vodní kaluže, nakonec jen úzká stezička. Dnes z té tajemné cesty nezůstalo ostatně tak jako tak nic než moje vzpomínka.
Tenkrát jsme sem totiž putovávali přes samotu někdejším jménem Gmoitschkerl a odtud k dosud zachovalé myslivně Na Lizu, které se německy říkalo Lyßm a blízko níž řečená kaple také dosud stojí.
Za našeho dětství vedla ta tajemná úzká cesta mezi lesními palouky, kde se všechno zdálo trochu neskutečné. Na jednom kusu skály tu byla znát tajemná stopa, která v nás budila velkou zvědavost. Maminka vyprávěla, že tam Naše Milá Paní, tj. Panna Maria, vyhlíží, jestli už se blíží procesí poutníků.
Každým rokem jsme tudy na svátek svatého Jana Křtitele chodívali mezi stromy se sukovitými větvemi, pokroucenými už tolika vichry a nečasy, v tichém rozjímání k naší Studánce. Vždycky jsem podlehla tomu kouzlu místa, o kterém maminka dovedla tak krásně vypravovat. Nikdo nedovedl jako ona najít tu stopu v kameni a tím i cestu k "Brünndlu".
A přece sem kdysi dříve putovávala celá dlouhá procesí z německy i česky mluvícího okolí. Tma mezi stromy se projasňovala víc a více zástupům jdoucími lesy od šumavských Plání, až před jejich očima svitla úhledná kaple. Kolem ní stály prosté dřevěné lavice, které sloužily k odpočinku i k modlitbě. My děti jsme se obyčejně usadily v trávě i v mechu a naslouchaly, jak tiše pro sebe či sborem nahlas se čeští stejně jako němečtí poutníci modlili růženec. Potom mezi nás maminka rozdělila donesené koblihy, bábovku a dala napít limonády nebo studeného sladkého čaje. Kořenná vůně ušlapaného smrkového jehličí a vysluněných lesních plodů se mísila do našeho skrovného občerstvení.
Oltář kaple byl okrášlen květinami a prozářen světlem svic. Madona hleděla smutně, a hledí tak dodnes, od svatostánku na zástup u svých nohou.
Vedle kaple prýštívala a šuměla voda dřevěnou stružkou do malé nádržky obrostlé sytě zelenou travou. Teď nadešel ten vytoužený okamžik, kdy jsme poklekli a pili tu ledově chladnou vodu. To byla nádhera! Jedna česká žena tenkrát řekla mamince naším nářečím: "Wisch, wisch, is queikst!" - jako aby nám v té vodě umyla oči, že je posvěcená. Vrylo se mi to z dětství hluboko do paměti. Byli jsme tam tenkrát všichni spolu v pokoji a míru, jedny děti kolem své Matky, Matky Boží.
Od doby,navštívila jsem to klidné místo s teskným pohledem Naší Milé Paní na oltáři lesní kaple už mnohokrát. Slýchám tam v duchu dodnes i hlasy těch, kdo už dávno nejsou mezi námi. Nezazní právě tady v našem srdci i tóny, které v nás tvrdost každodenního života dokázala otupět a přehlušit?
Jako děti jsme zažily v lesích našeho rodného kraje mnoho krásného i smutného. Každá pouť sem ke Studánce, cesta lemovaná prastarými hvozdy kolem, už navždy poznamenala náš život.
Dnes už byste pramen s dřevěnou stružkou blízko kaple nenalezli. Je skryt kdesi hloub v lesní půdě. O pár metrů níž jižním směrem si však mezi řeřichami, blatouchy a mechem razí voda cestu dál.
autor: Ida Gerstbergerová
zdroj: Kohoutí kříž
Výsledek obrázku pro mariánská kaple u lizu

ZÁZRAK SVATÉHO JAKUBA

Vysoko nad šumavskou vesničkou Nicovem leží na světu odlehlé, drsné lesní mýtině prastará samota, rozložitý selský dvorec zvaný Morxtnhof , kterému tak lidé říkají přesto, že už na něm nijaký Morxt dávno nehospodaří. 
V oněch zašlých časech seděl však na dvorci Jakob z toho jadrného rodu s početným svým potomstvem. Dvě ženy mu tam už zesnuly poté, co mu darovaly každá půl tuctu dětí; a ta třetí žena mu porodila ještě šest k tomu. Sedláku tak nebylo třeba nijaké čeledě, pasáčků či děveček do kuchyně, nijakých cizích sekáčů a drahých ženců či jiných žňových pomocníků, poněvadž všechnu práci zastali podle jeho příkazů dospělejší synové a dcery. 
Jednoho dne, zrovna prostřed senoseče kosil otec Morxtbauer se svým nejstarším synem tam na horské louce tuhou trávu. Tu jej stihla zlá nehoda. Když totiž musil zase jednou ostřit čepel kosy, zapomněl na opatrnost a zajel rukou prudce do čerstvě naklepaného břitu.
Krev vytryskla z hluboké rány a nedala se nijak zastavit, ačkoli jeho dcery, které za sekáči rozklepávaly řádky, strhly spěšně šátky z hlavy a ovázaly jimi otcovu ruku.
Rozezlen na vlastní nepozornost postoupil kosu přichvátavšímu synovi, odešel s nazlobeným mručením domů a dal si od ženy bolestivé zranění řádně vyčistit a převázat. Nedělal si ale o ruku nijakou zvláštní starost, poněvadž se domníval, že jeho zdravý kořínek následky pořezání brzy přemůže. 
Jak plynul den za dnem, bolest ovšem nepolevovala a otok viditelně rostl. Přivedli na pomoc starého ovčáka ze Žlíbku . Ten úraz obhlédl, všelicos řekl a pomazal ránu páchnoucí mastí z nějakého kelímku; za odměnu si do rance zabalil pěkný flák špeku a zase zmizel. Ani teď však nedošlo k nijakému zlepšení; ba i kořenářka Kräuterwabi z Krohhäusel, která se přece vyznala a na selčino přání se měla k věci vyslovit, mínila nakonec, že tady už zaříkání nepomůže, poněvadž už se začala šířit studená sněť. A skutečně se děsivé bolesti zažíraly dál do paže a ruka modrala. Morxt a jeho lidé z toho téměř zoufali.
Tu se starý hospodář jednoho dne sebral a vydal se ze dveří svého stavení nahoru k louce. Tam padl na kolena v modlitbě ke svému patronu svatému Jakubovi, k němuž zvedl prosebně tu bědnou ruku. "Svatý Jakube," volal, "pomoz mi v mé nouzi! Byl jsem přece vždycky řádný člověk a nikomu jsem nic zlého neudělal; prosím tě tedy, neopouštěj mě, svého křtěnce, v neštěstí, které ho postihlo!" 
Hleďme - sedlák nevěří svým očím - tu najednou sám ten milý svatý vykročí z lesa, bílé roucho se dlouze vzdouvá na jeho vysoké postavě, jakýsi něžný třpyt obkružuje světcovu vážnou tvář. 
Docela blízko přistoupí svatý Jakub ke klečícímu prosebníkovi, zvedá svou žehnající ruku a praví: "In nomine domini nostri Jesu Christi sei gesund!" ( "Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista budiž zase zdráv!" .) Nato pokřižuje tlustě ovázanou chorou ruku sedlákovu, obrátí se zpátky k lesu a není po něm provždy ani vidu ani slechu.
Když sedlák dá nato své paži klesnout, sveze se zčistajasna obvaz z rány a padne k zemi, neboť otok pod ním zmizel a také bolesti rázem ustaly; z celého neduhu nezůstalo jediné stopy, ruka i paže byly úplně v pořádku.
"Zázrak! zázrak!" volal sedlák samým štěstím jako zbaven smyslů a vysílal k nebi vroucí dík nápomocnému světci. Pak ovšem chvátal rovnou domů, kde ho ti jeho přijali s hlasitým jásotem.
Teď bylo všechno zase, jak má být; sedlák mohl svou rukou vládnout jako dřív a konat tak všechnu práci zdatně a neúnavně všem svým synům za příklad. 
Jako poděkování za zázračnou záchranu z nejvyšší nouze postavil uzdravený vedle své usedlosti vzhlednou kapli, kterou dal i co nejpěkněji vyzdobit. Pověsil v ní skvostně vyvedený obraz světcův a také nádhernou lampu ze třpytivého skla, jak ho umějí dělat v Podlesí. 
Konečně se dal na paměť té nezapomenutelné události vymalovat na dřevě i se svými třemi manželkami a všemi osmnácti dětmi.
Vprostřed dlouhé, úzké tabule bylo lze v ozdobném bílém písmě číst, co se onoho milostiplného letního dne roku 1708 událo; napravo a nalevo klečeli se zbožně sepjatýma rukama starý Morxt a jeho tři ženy a pak po řadě všech čtrnáct žijících dětí. Čtyři předčasně zemřely, jak o tom svědčily bílé povijany na zemi ležící, dva po každé straně.
Pamětní dřevěná deska visela nyní v kapli pod obrazem milého svatého pomocníka a byla spolu s celou novou svatyňkou slavně vysvěcena. Pokaždé v den svátku svatého Jakuba byla deska ověšena věncem květů jako opětovaný dík světci za vykonaný zázrak.
Když na sedláka ve vysokém věku přišlo umírání, poprosil ženu a děti, jestli by mu mohly dát ten votivní obraz do rakve, poslední přání, které mu také bylo, jak se patří a rozumí, i věrně splněno.
Pochováním nebožtíka na nicovském vesnickém hřbitově ale ta nadmíru podivuhodná historie ještě nekončí; neboť když poté, co přešly mnohé lidské věky, ukládali do hrobu prapředka Jakoba jednoho z jeho vzdálených potomků, objevili ve vykopané trouchnivině něco docela zvláštního: zatímco ze starého sedláka Jakoba nezůstalo nic nežli pár zetlených kostí, které se na vzduchu hnedka rozpadly v prach, posvěcená malovaná deska ležela v hrobové jámě dokonale neporušená. Dřevo a barva byly uchovány tak zázračně, jako by obraz byl zroben právě čerstvě předtím. I ten nápis byl jako nový, plně a zřetelně čitelný a všem lidem opět podrobně zvěstující ten zpola už zapomenutý pozoruhodný příběh z historie Morxthofu.
Nepřenesli tenkrát přes srdce, aby zázračná deska skončila ještě jednou v zemi, ale pověsili ji na její dávné místo v kapli vedle Morxtova statku.
Po dlouhá léta ji tam bylo možno spatřit, než se poslední ratolest starobylého selského rodu rozžehnala s časností a dvorec přešel do jiných rukou. V neklidných časech velké války předal nový majitel příjmením Zettl stále ještě dobře uchovaný památný předmět do sbírek církevního umění v kašperskohorském vlastivědném muzeu, kde nalezl čestné místo vedle jiných zbožných dědictví po našich otcích.
To je celý příběh o zázraku svatého Jakuba při starém statku u Morxtů nad Nicovem, jak ho dodnes vypráví legenda na malované desce.
autor:Hans Kollibabe,Kohoutí kříž
Výsledek obrázku pro nicov šumava
 

ČERVENÁ PUNČOCHA Z DOBŘÍNA

Daleko od sebe navzájem rozesety leží osamělé dvorce na svazích Sternwaldu. A přece kdysi panoval v téhle končině čilejší život. Hranice s Čechami neznamenaly nijakou překážku pro družné styky. Čeledíni i selští synci mluvili na obou stranách touže řečí a scházívali se ke hře i zpěvu. Jen v pátek se drželi doma. Mnozí se střežili porušit ten zbožný křesťanský zvyk, jiní zas nebrali ono dávné omezení vážně. Na severním úbočí Hirschensteinu stojí jako poslední lidské sídlo před hranicí jedna samota, které se říká Grub. Naproti ní k severu už v Čechách ležívaly chalupy osady Dobřín. V Grubu se kdysi vyprávěla následující hrůzostrašná historie z těch míst:
Den pátečního klidu se chýlil k večeru. Z Dobřína sem zanášel vítr rozpustilý smích a klapot dřeváků. "Co si to ta chasa v pátek všechno nedovolí!" obrátil se bělovousý Lorenc z Grubu ke své ženě, jak naslouchal do noci. To, čeho se bál, mělo nastat vzápětí. V dřevěných pantoflích, bílé ponožky z ovčí vlny přehrnuty přes nohavice kalhot, s klobouky pošoupnutými do týla, hrnuli se chasníci se smíchem a hlučným výskotem rovnou k Lorencovým. Jako by chtěli souseda navztekat, usadili se na lavici vedle domovních dveří. Jeden hrál na foukací harmoniku, ostatní zpívali. Lorenc byl rád, že jim stačil aspoň přirazit dveře před nosem, jejich řádění v den, kdy si všichni křesťané připomínají smrt Páně, považoval však za rouhavé a hříšné. Tu zpozorovali ti neomalenci na kraji protilehlého lesa lesa nějakou záři. "Podívejte, tam někdo jde!" vykřikl jeden z nich, říkali mu Vencl z Dobřína, a hlasitě zavýskl, až to les opakoval ozvěnou. Tak se nějaký čas znělo sem a tam, jako by to z lesa odpovídalo. Vencl, který samou bujností nevěděl, jak by nabyl vrchu nad tamtím kýmsi na kraji lesa, začal halekat posměšné veršíky. Poněvadž se světýlko tam naproti ani nepohnulo, myslil Vencl, že se neodvažuje k nim přiblížit. Sotva ale drze zavolal do noci, jen ať se to sem prý jde ukázat, světýlko se pohnulo směrem k nim. Všichni byli plní napětí, kdo že se to objeví. V té chvíli se zvedl měsíc nad smrky tam na Hirschensteině. Na modřínu před domem zachrastilo ve větvích a v bledém světle měsíce uviděli chasníci na stromě postavu s kopyty na nohou a rohy na hlavě. "Satanáš!" popadla je najednou hrůza, že by se v nich krve nedořezal. Začali bušit na dveře. Bylo zamčeno. Zatímco prchali o překot, aby se skryli za stavením, skučel hlas za nimi: "Ten s červenou punčochou patří mně, patří mně, patří mně, mněě!" Naštěstí byla vrata stodoly dokořán a jim se podařilo proniknout do domu, kde byl starý Lorenc. Zhrozil se nad jejich proměnou a pozval je do světnice. Tam mu vyprávěli tu hrůznou příhodu. Když si upravovali šaty ve světle svic, zjistil Vencl, že má na jedné noze červenou punčochu. Hned ji serval dolů a vyhodil z okna ven. Tu se venku strhla bouře, že hrozila strhnout krovy. Dveře úpěly ve veřejích a okna drnčela. Teprve když Lorenc zapálil hromničku, bouře náhle utichla. Chasníci strávili noc u starého Lorence - až ráno, když se vydali na cestu zpátky domů do Dobřína, spatřili ve dveřích domu vypálenou díru.

Autor:Fritz Winkler,překlad Jan Mareš
zdroj: Kohoutí kříž (www.kohoutikriz.org), německý originál Sagen aus dem Böhmerwald, s. 165-167

foto:Hirschenstein

Výsledek obrázku pro Hirschenstein

 

KOHOUTÍ KŘÍŽ U NICOVA

Originální dar nicovského kováře
Je tomu téměř půl století, co zbožný Šumavan z Nicova jménem Johann Klement, známý svou zručností v kovářském řemesle, pojal plán věnovat svému domovu něco jako zbožný dar. Usilovně střádal zlaťák po zlaťáku a utrhoval si od úst, jen aby obstaral dost železa na to, vykovat za dlouhé zimy ve zdlouhavé lopotě metr vysoký kříž podle předlohy, kterou kdysi spatřil na svých tovaryšských toulkách .Na jedné vysoko položené, do všech stran otevřené pastvině nade vsí Nicovem, jednom z nejstarších lidských sídel našeho kraje, ho pak vztyčil, sotva pět set kroků od hranice, která dělila od Šumavy Protektorát Čechy a Morava. Tam stojí dodnes a vyhlíží odtud daleko do vůkolí.

Po poválečném odsunu německých obyvatel byl kříž z opuštěných míst postaven při vnější zdi kostela svaté Markéty v Kašperských Horách .
Bohužel leží natolik stranou cest, že jen málo poutníků ho může obdivovat na svých toulkách Šumavou. Je to škoda. Osobitost tohoto polního kříže je v jeho velikosti i v dovedné kompozici nástrojů Kristova umučení (takovým křížům se říká ostatně nejen v německy mluvících zemích i Arma Christi ), rozložených na dvou jeho vodorovných ramenech. Celek je pak korunován kovovou siluetou kohouta, který stojí nad ciferníkem hodin ukazujících čas skonu Ježíšova. Právě k tomu kohoutovi se vztahuje lidové nářeční označení kříže "Hohnakreuz".
I když naše šumavská země není nijak chudá na cenné kované polní i hřbitovní kříže , žádný z nich nedosahuje tiché velikosti a vznešené prostoty tohoto osamělce na šumavské pláni.
Zdroj:
Hans Kollibabe –Sbírka pověstí a pohádek
Kohoutikriz.org.
Foto:kohoutikriz.org/kolli

 

Výsledek obrázku pro kohoutí kříž nicov

 

SEDLÁK NA POUTI

V Sušici bývala a dosud je velká a slavná pouť začátkem září. Tam jít znamenalo se nejen dobře pobavit u komediantů, ale také dobře nakoupit do hospodářství. Hospodyně chodívaly spolu s dětmi poutí s knězem a hospodáři pak došli sami, až měli vše doma v pořádku, aby byl dobytek zajištěný a tak podobně.
I vypravil se do Sušice i jistý sedlák z Dlouhé Vsi a nechtělo se mu jít kolem řeky, bál se vodníka. Potřeboval nutně koupit nějaké nářadí a chtěl navštívit příbuzné ve městě. Už je dlouho neviděl a těšil se na setkání s nimi i na dobré pouťové pohoštění. Aby mu po cestě vytrávilo, posilnil se již doma a ještě si na cestu vzal plachtičku domácí pálenky.
Vinou pití, na které nebyl zvyklý, trochu si popletl cestu, minul odbočku, kterou se pohodlně do města chodilo a dostal se na Šibeniční vrch. Tam se na šibenici ve větru komíhali tři oběšenci. Jak byl rozjařený pálenkou a tím, že už má město na dohled a že přes své bloudění už skoro došel k cíli, začal mrtvé popichovat a volat na ně. Zval je na tancovačku a na pouťový oběd. Rázem hrůzou vystřízlivěl, když mu odpověděli, že nemohou dolů, ale aby jim nezapomněl přinést cestou domů výslužku.
Byl z toho tak vyděšený, že ani moc nenakupoval, u příbuzných seděl jako morous, až se divili, co se s ním stalo. Vždy s ním byla spousta legrace a teď seděl a jen koukal jako kakabus a stále tvrdil, že mu nic není, ať ho nechají být. Mysleli, že má nějaké starosti o kterých se mu nechce mluvit.
Večer se velmi brzy zvedl, Chtěl jít domů jinudy a nechtěl jít za tmy. Ale ať dělal co dělal, nohy ho neposlouchaly a samy se obracely k šibenici, kam ho pak stejně zavedly. Oběšenci na něho již čekali. Celou výslužku, co od příbuzných dostal, jim položil i s uzlíkem k nohám a doufal, že jej nechají odejít, když jim co chtěli přinesl. Jenže najednou všichni seskočili na zem a chtěli , aby si s nimi zatancoval, když je k tanci ráno zval. Marně prosil a přemlouval. Popadli ho za ruce a začali se s ním točit okolo šibenice stále rychleji a rychleji. Už ani nevěděl kde a s kým je, jak se jmenuje, sotva se mu nohy pletly. Myslel si, že je s ním konec. Pak si vzpomněl na radu své babičky, přežehnal se křížem a začal prosit o pomoc Otce, Syna i Ducha svatého. Sevření mrtvých povolilo, vítr utichl a oběšenci vyskočili zpět na šibenici. Pod tou zůstal sedlák celý bez sebe ležet až do rána. Když šli okolo lidé na pole, mysleli, že je po něm. Ale když s ním pohnuli, probral se a plný hrůzy jim vypravoval co se s ním v noci dělo. Neměli důvod mu nevěřit, protože mu té noci zbělely všechny vlasy hrůzou. Aby byl klid, dali pak mrtvé ze šibenice pohřbít a již nikdy je nenechávali přes noc viset, aby nečisté síly nad nimi neměly moc a lidi nepokoušely. Celý kopec pak nechali radní vysvětit a odsloužit na něm mši svatou jako díky za záchranu sedlákova života.

autor:Marie Bubeníková

Výsledek obrázku pro šibeniční vrch

 

PRADLENKA

V čase senoseče bývalo v jednom šumavském potoce vídat pod vrbovými křovinami houf koupajících se ženušek, které se šplouchaly ve vodě, tropily povyk a rozvěšovaly po větvích rozmanité hadříky a pleny; žádná z nich nebyla větší než roční děcko. Bylo je možno pozorovat z určité vzdálenosti a ony si toho nevšímaly; pokud se k nim chtěl někdo přiblížit, začaly křičet a s velkým rámusem posbíraly své hadříky, s nimiž zmizely šumíce pod vodou. Jeden selský hoch, jinak vášnivý čihař a lovec holubů, nastražil jednou v křoví u potoka past - a skutečně se do ní jedna taková pradlenka chytila. Měla na sobě čisťounké bílé šatky ze lněného plátna, sahající jí až do půli lýtek, na ramena jí rozpuštěny spadaly pěkně česané vlasy. Bez odporu se nechala tím mládencem odnést k němu domů a čiperně se cestou rozhlížela černýma očkama. Sotva ji donesl do jizby, vyhrnula si rukávy, podkasala šatky a k úžasu a obveselení všech obyvatel domu se jala čile uklízet, mýt nádobí, vylezla si dokonce na lavici a dala se do mytí oken, zpívala si a byla v jednom letu od rána do večera, nezastavila se, aniž by ji kdokoli co poroučel. Za soumraku přišel vodní mužíček, vyškrábal se zvenku na zeď a mluvil do okna; pradlenka vylezla na zeď zevnitř a hovořila zase k němu. Chovali se k sobě důvěrně a on jí přikazoval, aby nevyzradila nic z jejich tajemství. - Když se blížila zima, pomýšleli domácílidé na to, že pradlence opatří boty, ale ona jim nedala na své nožce vzít míru. Rozsypali tedy po podlaze mouku a vzali míru podle ženuščiny stopy. Když byly botky hotovy, položili je žínce na lavici, aby si jimi posloužila dle libosti, ale tu ona počala vzlykat a naříkat, že by měla přijmout za své úsilí odměnu, vzala boty, shrnula rukávy, spustila si šaty a s hlasitým žalobným pláčem vyběhla z domu. Od té chvíle už ji nikdo nikdy neviděl.
Autor: Johann Gebhart /1826-1895/
Výsledek obrázku pro pradlenka
 

VÁNOČNÍ LES

Na Vánoce se to stane, 
stoupáš lesy do hory 
jinovatka cestou všude, 
užij si té nádhery! 
Krok za krokem pěkně zticha 
vydal ses v ten lesní kout, 
že bys slyšel lístek z dubu 
do závěje zapadnout. 
Kdyby se ti přece zdálo, 
za tebou že něco je, 
že tě někdo lesem stíhá, 
zůstaň přece s pokojem. 
Zastav se jen na chviličku, 
maličko jen zadrž dech, 
a najednou cítíš v nitru - 
může se stát to, co v snech! 
Najednou těch hlasů všady, 
zpěv něžný se rozlije, 
snad ses ocitl až v nebi, 
tak nějak tam asi je! 
Maria ve vší své slávě 
stojí hle! tu před tebou, 
drží v náručí děťátko, 
krásně zpívá houpy hou! 
Jako přibit trčíš v sněhu, 
ani hnout se nejde ti, 
až zdaleka někdo vejskne - 
a zjevení uletí. 
V srdci ale zvostalo to 
v srdci neseš si to dál, 
když se do oudolí vracíš, 
zkad krok za krokem ses bral!

 
zdroj: Kohoutí kříž
Výsledek obrázku pro stará šumava zima fotografie

VÁNOCE - VZPOMÍNKY NA DĚTSTVÍ

Vánoce u nás doma*

Vánoce tam doma byly pro nás děti něčím takovým, že jsem ještě ve svých jedenácti letech věřil, že k nám přijde Ježíšek. Mí rodiče měli ve Stodůlkách obchod, takový pravý "krám u tety Emy", pro který bylo čas od času zajistit přísun nového zboží. Většinou to udělali tak, že se nové věci pro vánoční nabídku obstarávaly počátkem prosince u jednoho obchodníka v Sušici. Zvláštní přitom byla ta věc, jak dárky k Vánocům byly vystaveny hned téže noci, kdy se rodiče vrátili z jejich sušického nákupu. Když jsme následujícího jitra vstali, prošli jsme jen krámem a pochopili jsme plní radosti: ano, byl tady Ježíšek! Byl to překrásný pohled na tolik různých dárků a sladkých věcí. Maminka říkávala: "Ježíšek si ty dárky vystavil u nás, aby jimi mohl odtud obdarovat lidi z okolí." To bylo pro nás už dlouho před Štědrým večerem první z vánočních překvapení.
Fascinovalo nás i čtrnácte dnů předtím k večeru občasné odkudsi tiché zaznění malého zvonku. Maminka pro to měla láskyplné vysvětlení: "To bude určitě Ježíšek, podívejte se, jestli snad něco cestou neztratil." Dlouho jsme se nerozpakovali a většinou jsme také našli nějaký ten perníček či cukroví. Jak to naši dokázali nastrojit, aniž by po sobě a svém nočním konání zanechali jakoukoli stopu, jak se jim povedlo, že se ten zvonek ozýval z nejrůznějších vzdáleností, zdaleka odsud či naopak docela zblízka, než najednou dozněl v absolutním klidu, to nevím vlastně dodnes. 
Pár dnů před Vánocemi jsme toho zařizovali o něco víc než jindy, aby na svátky už nebylo tolik co na práci. Jednou takovou věcí bylo škubání sena. Používali jsme k tomu železo s ozubem, které jsme zapíchli do stohu sena a tahali pak zase zpátky. Tím se seno načechralo, jak bylo jinak příliš slehlé. 
Na Štědrý den v poledne přicházelo hodně chudých do domu, kteří neměli ničehož nic. Naše maminka je pohostila dobrým jídlem. Vidět tolik lidí najednou, kterým jsme mohli udělat radost, to byl opravdu pěkný zvyk tam u nás doma. Tradičně my sami mívali k obědu hrachovou polévku, kterou jsme jako děti nenáviděly. Maminka nám hrozívala: "Kdo tu polívku nesní, dostane ji k večeři." To byla pro nás hrozná představa, poněvadž na Štědrý večer jsme si dělali oprávněné laskominy. Nějak jsme do sebe tedy tu hrachovku dostali, abychom snad večer o nic nepřišli.
Ještě před koupáním jsme nakrmili zvířata. Poněvadž jsme byli s němou tváří odmalička úzce spjati, stáli jsme ve stáji, zatímco dobytek pokojně přežvykoval, poslouchali jsme jeho spokojené mlaskání a cítili jsme dech poklidu a míru. To byly pro nás nádherné živé jesličky.
Následně jsme se směli vykoupat, což se rovněž odehrávalo v teplé maštali. Stála v ní už připravená velká vana, naplněná mnoha hrnci horké vody, ohřáté předtím na našich velkých kamnech. Čistí a svěží stanuli jsme tak večer před svátečním stolem.
Byl obrovský (pro šestnáct osob) a celý pokrytý krásným sněhobílým ubrusem. Uprostřed velký hrnec s kávou, po obou jeho stranách voňavá bábovka a po stole pak dál rozloženo několik talířů s naší oblíbenou vánoční pochoutkou, cukrovými placičkami, které maminka ještě opatřovala domácí čokoládovou polevou. Jak bylo během večera ve světnici stále tepleji, chutnala rozpouštějící se poleva na "Sternderln" (tj. "hvězdičkách"), jak jsme jim říkali, ze všeho nejlíp. Vedle nich ležel na talířích i skvělý jablečný štrúdl a zapomenut by neměl zůstat vynikající "chlebový dort". To byla dušená jablka s chlebovými drobty a sádlem ve formě do zlatova vypečená, k čemuž se ještě podávala lahodná švestková omáčka.
Panovala velice sváteční nálada, když tak všichni usedli kolem toho velikého stolu, každý v nejlepším svém oblečení a čerstvě vykoupaný.
Po jídle přišla na nás děti krátká chvilka strachu. Střílelo se "na Ježíška". Pár lidí ze vsi obcházelo kolem, stříleli na všechny strany a o sto šest křičeli, že Ježíška trefili a Vánoce tak odpadají. Maminka nešetřila slovy útěchy, k nimž připojila: "Vezměte raději každý náruč sena a položte je za maštali, aby měli Ježíškovi koně co žrát." Nepozorovaně pak seno odklidila a když jsme se šli podívat, zda už se koně nasytili, naše radost z toho, že už je pryč, přerostla v jistotu: Ježíšek je ještě tady a brzy můžeme očekávat jeho příchod.
Na Štědrý večer k nám obvykle přijíždíval na návštěvu můj starší bratr Rupert, který bydlil asi pět hodin cesty od nás. Jednou byla zrovna o Vánocích taková bouře a vánice, že bratr uvízl ve sněhu a nemohl dál. Toho Štědrého večera už skoro odbila desátá hodina a Ježíšek pořád ještě nikde. A my děti nerozuměly, proč nechce oné noci přijít. Tu vyrazili čtyři z mých bratrů a soused ven do tmy Ruperta hledat. Na cestě ke vsi ho kousek před Stodůlkami našli ve sněhové závěji. Ležel tam a nehýbal se už. Děs pojal mé bratry, když viděli, že už neměl pod tím sněhem přístup vzduchu. Záchrana přišla v poslední minutě a tak se nakonec ještě vrátili domů všichni živi a zdrávi. Hned nato se i konečně ohlásil zvonečkem Ježíškův příchod.
Náš dům byl postaven tak, že obytná část, obchod a jeho sklad obklopovaly místnost, ve které stál vánoční stromek. Mí rodiče pověřili lidi z obce, aby přišli do domu zadem, rozsvítili svíčky na stromku, zazvonili na zvoneček, otevřeli dveře a potom skladem zase tajně zmizeli z místnosti a z domu zadem ven. Pro nás ovšem ty dveře otevřela kouzelná ruka a pohled, který tím nabídla našim očím, byl opravdu nebeského rázu. Strom, který se tyčil až ke stropu, čarovně zářil. Třpytilo se na něm 1100 hvězdiček, pro každé z dětí 100 a z větví visely perníčky a cukroví. Na konci každé z těch větví sršela démantovými odlesky skleněná šiška, v pestrých koulích se zrcadlila světla svící, kolem kterých se ještě spirálovitě ovíjely řetězy ze skelné příze a dodávaly celému stromu obzvláštní přitažlivost. Naše maminka začínala zdobit stromek už čtrnáct dní před Štědrým dnem. Místnost, kde se tak dělo, byla pro nás děti ovšem po celou tu dobu zapovězená.
Po tom prvém čarokrásném prvním spatření stromku, ještě předtím, než se rozdělovaly dárky, zpívali jsme vánoční písně a pastýřské koledy. Chudí lidé ze vsi stáli mnohdy před "magacínem" a mlčky slavili spolu. Dárky rozdělovala maminka, jeden po druhém, dávala vychutnat napětí, překvapení i radosti. Byly to ovšem často především věci potřebné, ale hračky nechyběly nikdy. Jednou jsem dostal vláček. Moji početní bratři si s ním ovšem nepřestali hrát do té doby, než dojezdil a už jsem z něho nic neměl.
Podle počasí šli pak dospělí na půlnoční, asi tak hodinu cesty daleko. My děti jsme si ještě hrály s tím, co jsme právě dostaly pod stromek. Jeden z bratříčků dostal jednou maštal s figurkami koní a dobytka na hraní a nemohl se od ní odloučit. Ani v posteli nedokázal usnout, vstával vprostřed noci a šel si hrát, než ho babička už trochu nevlídně zahnala zpátky na kutě. V následujících dnech jsme vytáhli lyže a sáně a sjížděli svahy Křemelné i všude kolem.
To byly naše krásné Vánoce.
autor: Walter Straub

Související obrázek

 

GABRÉTA

Na jihozápadní straně země zvané Bohemia se od pradávna táhne zvlněné pohoří a neprostupný prales. Dávní Keltové pojmenovali toto území Gabréta Hylé, tedy Les Kozorohů. Jistě, zelené hvozdy a prosluněné mýtiny byly už tehdy plné vysoké a srnčí, přesto prozíraví Keltové nepojmenovali krásnou krajinu, kterou procházeli po zvěři. Věděli dobře, že matkou divokých hor, zurčících bystřin, temných hvozdů, kouzelných bylin, lesní zvěře a všech dalších stvoření, kterých bývá na takových místech nespočetně, je mocná čarodějka, Paní Lesa Gabréta.
Gabréta je divoká jako řeka Vydra, chová v sobě tajemnost šumavských slatí, veselost rozkvetlé louky a krásu hor, jimž vládne. Kůži ji slunce lehce zbarvilo dohněda a vítr jemně vyhladil. Vlasy barvy kaštanů se jí s rudými odlesky vlní až po pás a divoké mandlové oči zasáhnou až do srdce každého, na koho jen pohlédne.
Oděna bývá do lněných látek, kožené kazajky, kalhot a bot. Ramena jí halí dlouhý plášť barvy šumavských smrků. Často se opírá o hůl z bukového dřeva, do které jsou vyřezány kouzelné znaky. Své vlasy si zdobí podle ročního období – v zimě ledovým květem ze zamrzlých vloček, na jaře peříčky ptáčků, v létě si do pramenů zaplétá květiny všech barev, a na podzim je vymění za jeřabiny, žluté a červené listy nebo žaludy.
Někdy potkáte Gabrétu s košíkem hub, jindy s nůší bylinek, v létě se často toulá po kopcích jen se svou holí a obhlíží své panství. Někdy se však vyzbrojí lukem, koženým toulcem se šípy a nožem a vyrazí na lov. Nikoliv však pro zábavu, ale pro obživu. Gabréta vládne na svém panství spravedlivě. Pečlivě a s láskou se stará o vše živé i neživé, dokonce i s lidmi bývá za dobře, většinou. Pomáhá léčit nemocné, rolníkům očarovává úrodu, aby byla každým rokem hojná a nikdo nestrádal. Hrnčířům, sklářům, dřevařům a dalším řemeslníkům dopřává bohaté zásoby surovin. I pašerákům pomáhala, aby v lesích unikli svým pronásledovatelům.
Tyto dary však nejsou pro každého. Jen dobrá lidská srdce a čisté duše si je vyslouží. Gabréta dobře pozná úmysly lidí. Chamtivce, nepoctivce a další darebáky po zásluze ztrestá.
To se takhle jednou nedaleko vsi Slatiny schovávali v křoví na kraji lesa dva pašeráci před svými pronásledovateli. Byli to chudí mládenci Martin a Jan ze sousední vesnice Račí. Pašem si , jak už to v té době bývalo, obstarávali živobytí. Jenže smůla se jim lepila na paty stejně neodbytně, jako financové. Ne a ne je setřást. Gabréta je už několik dní pozorovala, a protože jí bylo pašeráků líto, zjevila se jim v jejich nouzi.
„Dobře poslouchejte! Pomohu vám a obdaruji vás zvláštní mocí, díky níž utečete i té nejpočetnější hlídce. Od teď, budete-li v tísni, můžete proměnit kohokoliv v kámen.
Ne napořád. Balvan po hodině opět oživne. Ale pozor! Čím častěji kouzlo použijete, tím víc se bude vaše srdce podobat kameni. Užívejte můj dar s rozmyslem a pamatujte na mé varování!“
Mládenci se zaradovali. Od té chvíle se jim začalo dařit. Martin zajistil svou rodinu, koupil kravičky, pašíka, něco kuřat a začal se živit jako sedlák. Čáry už nepotřeboval, vždyť se teď dokázal uživit i bez nich.
Ani Jan si nevedl špatně. Postavil si stavení, vedle kovárnu a chystal veselku se svou milou.Pořád mu to však nestačilo a chtěl stále víc. Darovanou moc využíval stále častěji, až se bez ní nedokázal obejít a dočista zešílel.
Jednou za soumraku použil Jan kouzlo naposledy. Chtěl proměnit v kámen kupce z Vimperku, aby ho mohl okrást jako sprostý lapka. V tom se síly přírody obrátily proti němu. Gabrétino varování se naplnilo - Janovo srdce zkamenělo a s chamtivým pašerákem byl konec.
S Gabrétou si není radno zahrávat. Dobrého pocestného na cestách ochrání, nechá ho projít svým královstvím.
Pamatujte však, že každého člověka po zásluze odmění!

zdroj: Antonín Gilg

foto: Amálino údolí
Související obrázek

 

KAPLE SV.ANNY V BOROVÝCH LADÁCH

 

            Cestovat v dávných dobách Šumavou nebyla nikdy procházka. Cesty byly ve špatném stavu, stavěné pro volské a koňské potahy. V řídce osídlených horách o nebezpečí nebyla nikdy nouze. Byl konec září. Na Šumavu se vrátilo teplé pozdní léto. Na cestách byly ještě nevyschlé lokáče po nedávných deštích. Horské potůčky se opět vrátily do svých staletých koryt. Brzy z rána vyjel z bavorského Freyungu se svojí rodinou obchodník za nákupem různých výrobků do známého Františkova. Koně si bujně pohazovali hlavou a na otýpkách sena na koňských houních se spokojeně usadila obchodníkova žena s dceruškou, která byla slepá. Dcerka se velmi radovala z dlouhé cesty. Bylo to poprvé, kdy jí rodiče sebou vzali. Řinčení postrojů, šum lesa, zpěv ptáků a zurčení potůčků  a k tomu vyprávění matky, která barvitě líčila kraj, kterým projížděli, to vše vstupovalo do duše nevidomé. Při zpáteční cestě v pozdních odpoledních hodinách u křížové cesty a kaple sv.  Anny před Borovými Lady obchodník zastavil. Všichni, jako správní křesťané se pokřižovali a krátkou  modlitbou poděkovali sv. Anně za dosavadní zdárný průběh cesty. Poté se koňský povoz rozjel, ale ujel jen pár metrů, kdy  prudký náraz na kámen způsobil značné poškození kola. Nezbývalo než jej sejmout z nápravy a opravit v nedalekém  ferchenhaidském mlýně. Žena s dcerou zůstaly u kaple a vroucně se modlily, aby jim bylo pomoženo. Zapadající sluníčko naposled svými paprsky pozlatilo celý kraj a ozářilo celou kapli. Tu náhle při modlitbě slepá dcerka zvolala: „ Maminko, vidím  na oltáříčku namalovanou pani.“ Slepá dívenka začala vidět. Běžely s matkou naproti do nedalekého mlýna, právě když otec vyvaloval před sebou právě opravené kolo. Dcerka již  zdálky na svého otce volala :“ Tatínku, tatínku, já vidím! Svatá Anna mne uzdravila.“ Tato dívka se k této kapli znova vrací jako dospělá žena. Když v roce 1912 se konal světový eucharistický kongres ve Vídni, tato žena při zpáteční pěší cestě z Vídně putuje k ferchenhaidské kapli, aby sv. Anně poděkovala za uzdravení. 

zdroj: A. Gigl

Výsledek obrázku pro Kaple sv. Anny v Borových Ladách