SVATEBNÍ MENU

Zařazuji pro inspiraci svatební menu,které se používalo na Zdíkovsku a Volarsku, tak jak ho zapsal pan Jaroslav Bublík.

,, Vždy se slaví v domě nevěsty. Při porážce slavnostního prasete se hned plánují porce podle počtu hostí. Musí se sníst celé,aby štěstí zůstalo. Před odchodem do kostela se podával pajšl a kořalička.

oběd:

hovězí polévka s játrovými knedlíčky

vařené hovězí s jablečným křenem,chléb

vepřová pečeně z kýty s houskovými knedlíky,zelí nebo zelný salát

večer:

smažený vepřový řízek s brusinkovým kompotem a houskovými knedlíky ( asi zásah německé kuchyně )

mezitím stále musí být na stole:

koláče,štrůdl,bábovka,cukroví ".

( fotografie použita ze stránek Kohoutí kříž,od p.GERTRAUD BIERAMPLOVÉ )

Gertraud Bieramplová

 

 

SVATÝ MARTIN

Podzim je ve svém vrcholu,listí rychleji opadává a dny plné barev se rychleji krátí. Přichází listopad a s ním začínají velké přípravy na kouzelný Advent a zázračné Vánoce. Na Šumavě končí doba posvícení, které trvá od Havla po Martina a začíná období zimy. Vůně posvícenských dobrot je cítit v každé vesnici. Úroda z polí a zahrad je sklizena a uložena. Každý hospodář již čeká nadcházející zimu.

Hospodyně mají husy vykrmené, pomalu martinské rohlíky a bochánky chystají, tak mi dovolte vsuvku Svatomartinskou.

,,Na svatýho Martina,kouřívá se z komína."

,, Po Martině konec dřině.."

sv. Martin

Patron:vojáků, jezdců, kovářů, tkalců, koželuhů, krejčích, hoteliérů, cestovatelů, chudáků, vězňů, pastýřů, vinařů.

Pocházel z území dnešního Maďarska a jako syn důstojníka římské posádky začal v Itálii vojenskou kariéru. Jako voják se dostal do Amiens v Galii, kde se v době svého katechumenátu podělil o svůj důstojnický plášť s chudákem, trpícím nouzí. Po odchodu z armády žil jako poustevník, stal se knězem a v Ligugé poblíž Poitiers založil nejstarší klášter. Konal misie i zázraky. V r. 371 se stal biskupem města Tours a apoštolsky působil v širokém okolí až do 80 let.

Výsledek obrázku pro SVATÝ MARTIN

 

UMRLČÍ PRKNA

Spousta z vás se setkala na Šumavě s tímto ,,zvláštním zvykem", se kterým se nikde jinde v naší zemi nesetkáte. Dostala jsem pár dotazů,ohledně smyslu stavění umrlčích prken na Šumavě, které mnohdy nebudí strach, ale spíše úctu, zamyšlení a odiv k řemeslné práci. A v tento dušičkový čas se u nich můžeme zastavit a popřemýšlet o pomíjivosti života.

V zimním období nebylo možné kvůli množství sněhu a vzdálenost hřbitovů pohřbívat zemřelé ihned do země. Mrtví byli pokládáni na hladce oříznuté prkno, na němž zůstávali až do doby, kdy sníh roztál a zesnulé bylo možné pohřbít.

Nebožtík se kladl na prkno mezi dvěma židlemi obličejem ke dveřím, ruce se zkřížily a svázaly růžencem. Když umřel někdo z členů rodiny, byl položen na prkno ozdobené symboly smrti a pestře pomalované, které bylo poté, co mrtvé tělo pochovali, opatřeno ještě jménem a daty narození a úmrtí zesnulého, nějakým odkazem či průpovědí ve verších a prosbou o otčenáš za duši nebožtíkovu, na horním konci bylo zahroceno a ve vztyčené poloze dolním koncem zaraženo do země, obvykle v blízkosti statku nebo při cestě, jdoucí kolem pozemků, často také pod nějakým krásným starým stromem, u kaple či polního kříže. Předkládám zde úryvek od Anny Jelinekové, která ve vzpomínkách na své dětství tuto zvláštnost zmiňuje.

...Cestou do Srní a potom ke schlösselwaldské (Schlösselwald jsou dnešní chalupářské osady Dolní a Horní Hrádky, dřívější Unter-, Mittel- a Oberschlösselwald, nad srázy údolí řeky Vydry) chalupě zvané Wurmbauernhof bylo mnoho věcí, kterým jsem nerozuměla a které mi tenkrát maminka musela vysvětlovat. Podivovala jsem se nad mnoha prkny při lučních cestách, dlouhými i úzkými, krátkými i širokými, a dozvěděla jsem se, že se jim říká "Totenbretter", tj. "umrlčí prkna". Zemřelí byli předtím, než je pochovali, položeni na takové prkno, které pak po pohřbu vztyčili někde venku při cestě pod širým nebem, až se rozpadlo na prach jako ten mrtvý pod zemí, co na něm kdysi ležel. S ostychem jsem se těm umrlčím prknům vyhýbala - bylo by ostatně hrubým proviněním proti místnímu mravu, kdyby někdo s těmito mlčenlivými svědky lidské pomíjejícnosti měl zacházet s neúctou. Jde-li člověk kolem, náhle ztrácí slova a doléhají na něho myšlenky a otázky, které zůstávají nezodpovězeny. Kdo asi ležel na tom prkně? Byl starý nebo mladý, když skonal? Co mu asi chybělo, že ho musela potkat smrt? Byl to člověk šťastný či nešťastný? A když tu stálo při cestě malé, drobounké prkénko, stanuls a v duchu spatřil to milované maličké i jeho plačící máti. Tolik mi toho poskytla cesta do Srní k přemýšlení a zůstala už provždycky v mé paměti.. ......

foto: Umrlčí prkna na Kepelském Zhůří - Miloš Stanko

Související obrázek

 

NÁLADY PODZIMU

 

,, Na podzim slunce vstupuje do znamení Vah a nastává podzimní rovnodennost. Tomuto kraji zbudou tři barvy. Sytě zelená lesů,žlutavá horských luk a hnědá oranišť. Všude kolem se rozlije mlha. Krajina rozběhlá do daleka je nasycena vůněmi a pachy i nerozluštitelnou vůní ovoce, které ještě v posledních zbytcích svítí pevnými obrysy velkolepých barev ze záplavy unaveného listí. Loučí se všechno, co vonělo a kvetlo a ukládá se to k zimnímu spánku.V šeření obzoru obchází podzim.

Dvory zavoněly zeminou a bramborami. Hospodáři je třídili k sadbě i prodeji a také k uskladnění do lochů. Drobné pak oddělovali k prvnímu výkrmu vepřového dobytka.

Když se do kraje snese soumrak, na jihovýchodě je viditelný obrazec hrdého souhvězdí Býka. Tehdy se zuklínskými a pohorskými lesy rozléhají duté, ponuré, ale vznešené a toužebné zvuky vysoké zvěře. Chladná vůně kmínu a doutnajících ohníčků prostupuje podzimní krajinou.

Stíny, tah ptáků, vše míjivé, pozdní. Příroda je zkrátka naše pramáti, je v nás, neboť s podzimem, navzdory kráse, pociťujeme i trochu smutku a nostalgie. Přesto si odnášíme z podzimních toulek domů pocit vděčnosti, obdivu a lásky....."

foto: Pavel Ouředník

Výsledek obrázku pro PODZIM PAVEL OUŘEDNÍK

 

VOKŘÍN

 

Potulovala jsem se se svými žáky po Zuklíně. Zastavili jsme u Vokřínů v čp. 6 ( jméno je po chalupě,jmenují se Žílovi). U Vokřínků se říká proto, že odedávna zde vyrábějí okříny, po zuklínsku vokříny.
Děda Vokřínků je typický horal, obutý v dřevácích, bílé šerkové kalhoty má zasunuté do vlněných punčoch. Na hlavě nezbytný širák. Bez faječky ani krok! A jaké vokříny umí udělat.
To se nařeže tenké vrbové proutí, protože se pěkně ohýbá a udělá se k němu kostra k vokřínu. Potom mezi proutky se proplétá sláma a ta se utahuje slabým drátkem. To ale jenom tehdy, když nemá děda Vokřínků dost ,, křemchovýho" proutí, které je hodně pevné. Sláma musí být rovná,ne brkatá, aby se nelámala,aby držela pěkně pohromadě, aby se nedělaly díry. Děda dovedně vyrábí nejen vokříny,ale i ošatky a košíčky.
Neradi jsme opouštěli Zuklín, kde v každém čísle vyrábějí něco z domáckého šumavského průmyslu. např. u Vojáčků dělají topůrka k sekyrám a motykám. U Cyrilů a u Ťukálků, ale i u Hůdů dřevěné lopaty na obilí. U Tejmálků kvedlačky a měchačky. Prostě v každém čísle vyrábějí něco praktického ze dřeva. Už jejich otcové vyráběli krabičky na léky, kolíky na prádlo a jiné praktické věci. Když v zimě sníh napadne až ke komínu šindelových střech, sednice ožijí veselou písní soustruhu a omamnou vůní dřeva.
Byla to milá pohoda v přívětivých zuklínských domovech.
( Vůně dobrot z podhůří Šumavy - zima )
 

Výsledek obrázku pro zuklín šumava

VÁNOČNÍ CUKROVINKY NA ŠUMAVĚ

Když se po první světové válce na Šumavě začalo péct vánoční pečivo, byly to především vanilkové rohlíčky, linecké koláčky, pracny a zázvorky. Nutno předeslat, že formičky na tato pečiva byly poměrně velké. Plechové formičky na pracny měřily 10 – 12 cm, linecké se příliš nelišily od hnětýnkových a vanilkové rohlíčky se vyklápěly z dřevěné formy o rozměru 8 -10 cm. Ostatně – ještě dnes je můžeme najít v leckteré komoře opatrované se vzpomínkou na babičku. Vyráběli je místní řemeslníci a těm záleželo především na festovní práci. Snad to bylo i z úsporných důvodů, kdopak měl tenkrát čas vypichovat nějakou ,,drobotinku“. Hospodář a chasa si alespoň pochutnali na pořádném rohlíčku.

zdroj: Vůně dobrot z podhůří Šumavy

foto:ilustrační

Výsledek obrázku pro CUKROVÍ

 

MIKULÁŠ - 6.12. a švestkový panák

( Vůně dobrot z podhůří Šumavy )
V předvečer svátku svatého Mikuláše dávaly děti za okno talíř, do kterého pak v noci nadělil Mikuláš ovoce,drobné pamlsky, ořechy a švestkového panáka. Zlobivé děti našly na talíři kousky uhlí. Když se i do zdejšího odlehlého kraje dostaly do obchodů různé sladké mikulášské figurky, byla za oky pestřejší nadílka. V selských rodinách pekly ženy z perníkového těsta, tence vyváleného, nožem vyřezané figurky panáčků.
Švestkový panák se zhotovil tak, že na špejli nebo tenký drát svázaný do kříže se napíchaly sušené švestky, ale i jiné sušené ovoce. Krk panáka zdobila červená pentlička. Švestkový panák byla starodávná šumavská figurka typická pro mikulášskou nadílku. Později se ze sušeného ovoce tvořily figurky Mikuláše a čerta. Z fíků se pomocí špejlí vytvořilo tělíčko, ze švestek hlava, nohy a ruce. Nos a rohy u čerta byly z ořechů, případně z mandlí. Pouze čertův jazyk a ocas se vystřihl z červeného papíru a přilepil bílkem.
Chození po domech s nadílkou v přestrojení za Mikuláše, anděla a čerta vzniklo mnohem později. Přetrvalo však až do dnešních časů.
 

Výsledek obrázku pro mikuláš

ŠTĚDRÝ VEČER

O Štědrém dnu panuje posvátná atmosféra. Ves, osady a samoty jsou tiché. Dříve se dodržoval přísný půst. Četlo se z bible a modlitebních knížek.
Celý den byl chápán jako svatovečer - čekání na příchod. Byl prostoupen množstvím pověr,obyčejů a starých zvyků tajemné Šumavy.
Jakmile se na obloze objevila první hvězda - Večernice,začal obcházet ,,pastýř" dům od domu a ohlašoval příchod Jezulátka. Postavil se na náves a jeho troubení se rozléhalo do celého kraje. Tím skončil i celodenní půst. Staří rodiče ukázali na stropě drobotině zlaté prasátko. V tmavé sednici dali pod cedník svíčku,která pak na stropě vytvářela různé obrázky. Hospodyně pak sezvala celou rodinu,děvečky a pacholky ke stolu. Většinou se nezapomnělo ani na pocestné.
Večeře začínala modlitbou a písní Narodil se Kristus Pán a tichou vzpomínkou na zemřelé nebo nepřítomné. Typické štědrovečerní jídlo byl ,,černý kuba", ke kterému se podával kompot zvaný ,,muzika".Kuba měl chránit před čarodějnicemi,proto se do něj přidával česnek. Jeho vůně prý čarodějnice odháněla. U sedláku byla ještě švestková omáčka,ke které se přikusovaly buchty spařené horkým máslem nebo vánočka zvaná houska. Kapr se dostal na štědrovečerní stoly až po 1.světové válce. K němu se podávala calta a černá omáčka. Muži popíjeli kořaličku nebo pivo.
Dnes již na čarodějnice nemyslíme,kubu jí na Štědrý večer jen málo rodin,ale přece v každém z nás cosi dříme z duchovního světa. Cosi,co je umocněno magickým místem Šumavy. Nastává čas,míru,pokory,moudrosti a lásky.................
inspirace:Vůně dobrot z podhůří Šumavy
 

Výsledek obrázku pro štědrý večer

VÁNOČNÍ ZVYKY

Betlém
Stavění jesliček bylo prastarou tradicí. Vyřezávaný betlém byl většinou umístěn v mechu za oknem. Stavěl se v parádní sednici před okny nebo v pozadí velkého stolu. V předvečer Tří králů byly figurky doplňovány o postavičky tříkrálové.
Místní řezbáři vyřezávali různé figurky s náboženskou tématikou,zvířátka,některé postavičky zdobívaly také úly.
Stromeček
Vánoční stromeček přišel na Šumavu mnohem později a to z Německa. Zavěšoval se za špičku na strop pod trámy,aby visel nad stolem. Jeho ozdoby byly prosté - červená jablíčka,malé houstičky z vánočkového těsta,sušené hruštičky,ořechy,papírové kytičky a řetězy. Nechyběly ani postavičky z perníku.
Štědrovečerní zvyky
Na Šumavě a v jejím podhůří jsou tyto zvyky prastaré. Nejstarší jsou lití olova,věštění budoucnosti,apod. Až pozdějším zvykem bylo obdarování. Vánoce nebyly jen betlém a stromeček. Také mnoho pověr a pranostik,které se opíraly o dlouholeté pozorování přírodních jevů. Provázely tu neopakovatelnou magickou atmosféru Štědrého dne.
- Kdo přišel na Štědrý den do stavení,dostal napít tipličku (kořaličku), ta ho měla v létě na pastvě ochránit od různého poštípání. Od much,tiplic,komárů.
- Hospodář bedlivě sledoval,kdo přijde na Štědrý večer první do stavení. Muž či žena. Z toho usoudil hovězí přírůstek. Býček - jalovička.
- Do světnice se přinesla náruč polínek a počítala se. Když vyšel sudý počet,dostala dívka mládence. Pokud lichý,dostala vdovce.
- Od jídla ze štědrovečerního stolu dostával dobytek i sad. Do studny se házel kousíček chleba, aby měla stále dobrou vodu.
- Na Štědrý den hospodyně rozhodila slepicím do kruhu, aby nezanášely a držely se pohromadě.
- Na Štědrý den se nesmělo prodat mléko ( krávy by nedojily), nesměla se půjčit vejce ( slípky by nenesly), hospodyně nepůjčila ani pekáč ( nevedlo by se na buchty).
- Na Štědrý den nesmí viset prádlo,sic do roka někdo zemře.
..... je to pouze zlomek zvyků a tradic,které se na Šumavě dodržují i v dnešní době.
zdroj: Vůně dobrot z podhůří Šumavy
foto: ilustrační
 
Výsledek obrázku pro vánoce skořápky

 

SVÁTEK TŘÍ KRÁLŮ

,My tři králové jdeme k Vám, štěstí zdraví vinšujem Vám.“ 6. leden – první svátek počínajícího roku. Svátek Zjevení páně a svátek Tří králů byl oblíbenou oslavou na Šumavě. Chlapci obcházeli stavení s vinšem, kadidlem a svěcenou křídou. Před sebou nosili papírovou hvězdu, přes oděv navlečené bílé košile a na hlavách papírové koruny s písmeny K, M a B. Ten, který měl na koruně písmeno B, byl v obličeji načerněn a představoval černého krále. Křídou psali na rám vchodových dveří K+M+B a letopočet. Pro horskou bavorskou stranu bylo tipické,že nestačila jen písmena, ale přimalovávalo se i zdobení. Hvězdičky, křížky,vetvičky,apod. V oněch magických písmenech nenajdeme pouze jména králů, ale i požehnání pro dům – Christis mansionem benedicat (Kristus ať požehná příbytek).
Když chlapci zazpívali koledu: 
,,My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám. Štěstí zdraví dlouhá léta. My sme k vám přišli z daleka. Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše. Do Betléma pospícháme, s sebou vzácný dary máme. Co ty černej, ty tam vzadu, vystrkuješ na nás bradu? Já za to nemohu nebo sem od slunce východu. Slunce je toho příčina, že je má tvář opálena. Buďte tady s Pánembohem, až na věky věkův ámen……
dostali výslužku. Jablka,pečivo,chléb,…krejcary jen málokdy. V každém stavení aspoň něco málo.
Na den Tří králů pekly hospodyně čerstvou housku – vánočku. Vložily do ní oříšek a ten, kdo oříšek našel, byl král. 
Důležitým tříkrálovým rituálem byla i návštěva kněze, doprovázeného ministranty, učitelem a kostelníkem. Dům od domu, mnohde i stáj vykuřoval vonným kadidlem a kropil svěcenou vodou. Tak s požehnáním vody,soli,křídy a kadidla byla spojena i víra v ochranu domu a majetku před zlobou nadpřirozených sil. 
Pro šumaváky tímto začínalo období několika zimních oslav a svátků.
zdroj:
V. Vondruška
V. Malovický
citace ze staré strašínské kroniky
kresba: Lucie Hochwalderová
 

 

MASOPUST

,,Masopust, masopust, jen mě holka nevopusť!“
Masopust v církevním roce je doba od Tří králů do Popeleční středy. Nastává doba veselí a radovánek. Doba muzik,bálů,šibřinek,svateb a hostin. Zvláště v posledních třech dnech o tzv. Ostatcích. Na ,,tučný čtvrtek“ hospodáři zabíjeli vepříka a v neděli, které říkali Devítník, začaly hospodyně smažit šišky a koblihy plněné marmeládou. Ty, pokud se smažily na másle, mohly se jíst i v postě. Smažené na sádle však nikoliv. Pilo se pivo,kořalička ( hlavně režná) a punč. V tomto období je i nejvíce zabijaček.
Masopust má kořeny již v pohanských dobách - ve starořeckých a římských bakchaníliích – oslav boha Dionýsa. Tak jako proti všem podobným svátkům s tancem, množství jídla, pití a přemírou bujnosti, vystupovala katolická církev i proti masopustu. Zákazy však byly zbytečné a ani středověké pokusy přemístit alespoň část oslav do kostelů a klášterů se nezdařily. 
O masopustu vodí maškary medvěda, symbol zimy. Mluvčí průvodu masek je „strakatý“ – žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Vedle tančí a hlaholí rasové, Turci, kominíci, kobyly, bába s nůší, ale i Židi či osoba slaměného. Na závěr masopustní obchůzky dochází k obřadu poražení kobyly, zastřelení medvěda a poté následuje veselý tanec masek a všech kdo se chtějí k veselí připojit, ale jen do půlnoci.
Poslední masopustní den, úterý před Popeleční středou, končíval pochováním basy. Večer po obchůzce končíval stejně jako všechny masopustní dny muzikou a tan­cem v hospodě. Tentokrát se však zába­va neprotáhla až do rána. Ve středově­ku se chodilo spát se západem slunce, v novověku samozřejmě později.
Masopust končil přesně o půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynes­la ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících týdnech nikdo nezahraje. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Někteří měli nadto ješ­tě v mysli hluboko zasutou prastarou po­věru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.
Tím skončil čas masopustního veselí a nastalo období půstu, které trvalo dlou­hých 40 dnů. Věřící se během něho měli připravovat na největší křesťanský svátek -Velikonoce. Život se vrátil do klidných kolejí a na tanec, pití a hodování mohli lidé jen vzpomínat. Většina věřících dodržovala církevní půst. 
Zdroj:
Vůně dobrot z podhůří Šumavy –zima, jaro
Masopust tradičně – B.Pichlavec
Rok na české vsi

 

Výsledek obrázku pro masopust lada

UHLÍŘI A SMOLAŘI

Uprostřed luk, plání a lesů mezi tisícimetrovými šumavskými vrcholy leží město na hranici kulturních vlivů i obchodních cest.

Z tajných stezek zvědů a válečníků se tak na mnoha místech staly vyšlapané cesty obchodní směny a později i udržované formanské silnice. Taková obchodní stezka se vytvořila i mezi vnitrozemím Čech a krajinou na soutoku Dunaje, Innu a Ilzu. Výchozím bodem byl tu starobylý Pasov a konečným cílem pak nejspíše teprve obchodem zrozené Prachatice. Na Pasovsku se spojnici říkalo Beheimsteig, v Čechách Pasovská cesta, v pozdější době obecně Zlatá stezka či Goldene Steig, lidem pak, kteří po ní přepravovali zboží, soumaři či Säumer. Nedokážeme udat rok a den, kdy tu obchodní ruch nastal, jistě to však bylo poměrně dlouho předtím, než se o něm poprvé nepřímo zmiňuje jedna listina z roku 1010. Soumaři potřebovali na 90 kilometrů dlouhé cestě z Pasova do Prachatic nějaké místo odpočinku a občerstvení, jakož i pokojné přístřeší za noci a špatného počasí pro sebe i svá zvířata.Vůz, koně a jejich postroje si ovšem žádaly péče a oprav koláře, kováře a sedláře. Z toho plynula nezbytnost zbudovat na příhodných místech a v příhodných vzdálenostech noclehy s potřebným vybavením, ať už se jim říkalo herberky či zájezdní hospody.Bez hospodářských zvířat nemohli v lesní divočině žít a kromě toho měli obstarat soumary a jejich koně, kteří zvláště v zimě oživovali "pasovskou cestu" v hojném počtu.Zvonění z kostelní věže ve Volarech o desáté hodině večerní připomíná tradici takzvaného soumarského zvonu, jehož zvuk naváděl zbloudilé obchodní karavany k městu. Vedle a z lesních mýtin, které nabízely první letní pastvu, zakládali senné louky, zatímco pilou a sekerou, především však za pomoci ohně dál klučili les kolem.Brzy se také pravděpodobně pokusili o pěstování obilí, nejprve nenáročného ovsa, kterého bylo třeba pro soumarské koně a který byl v Pasově výhodným směnným artiklem za sůl. Většinou přepravovaly sůl, pocházející z ložisek ve Východních Alpách, vozily drahé látky, jižní plody, víno a koření. S nimi přicházely i nové myšlenky a pracovní postupy. Zpět pak putoval chmel, vlna, kůže, pivo, máslo a také prachatická pálenka. Po ovsu následovalo pak brzy pěstování ječmene, jarního a ozimého žita a také lnu. Osídlenci mohli svých pastevních pozemků užívat v liduprázdném hraničním lese bez omezení v šíři v dál. Pasovští biskupové a čeští panovníci sice měli svá vrchnostenská práva, ale hranice nebyly vytyčeny kamennými mezníky ani příkopy, nýbrž tvořil je sám les, táhnoucí se na hodiny cesty daleko. Tento stav umožňoval rychle rostoucímu obyvatelstvu zvětšovat plochy svých polí a luk, zejména však pastvin, a zajišťovat si tak obživu i tehdy, když ji vždy a všem neposkytoval sám obchod na stezce.To se nejprve nezměnilo ani tehdy, kdy český král propůjčil své území nějaké vrchnosti. Té leželo na srdci toliko mýto, vybírané volarskou celnicí.Když se ovšem pozemková daň stala vítaným zdrojem příjmu a les získal hodnotu jako základna pro rostoucí počet sklářských hutí, jako lovecký terén a zásobárna zdánlivě nevyčerpatelného bohatství dřeva, zatímco výnosy z mýta se neustále tenčily, až konečně vyhasly docela, tu se pozemková vrchnost snažila rozsahu volarské pastvy a mýcení stanovit meze, ba jej rovnou nějak umenšit.Právo na užívání dřeva a pastvin v okolních lesích považovaly Volary za starobylé právo, přiznané jim jako milostivé privilegium. Bylo sice dáno takříkajíc na věčné a ustavičné časy, bylo však nezbytné, aby je každá nová vrchnost potvrdila. Při takových příležitostech docházelo ovšem často ke změnám, k poskytování nových práv jiného druhu, ale i k oklešťování či rušení těch starých. Z toho pocházely trvalé spory osady a její aktuální pozemkové vrchnosti. Dají se sledovat nazpět až k roku 1506 a skončily teprve vyrovnáním, které oběma stranám slouží ke cti. Kníže Jan ze Schwarzenberka postoupil 3107 hektarů lesa a pastvin obci k volnému vlastnictví, ta naopak se zřekla každého dalšího práva využívání knížecích lesů. Tím dosáhl katastr obce rozlohy 5935 hektarů,tedy o něco více nežli čtvereční míle.

Zdroj Die Stadt Wallern im Böhmerwald Wenzel Draxler

A maličko na konec:Původní obyvatelstvo chovalo na zdejších šťavnatých lukách veliká hovězí stáda. Od toho se jim prý začalo říkat Volaři. No a když žijí Volaři ve vsi, ta musí mít přeci název Volary. Zdejší lidé byli vždy pracovití, poctiví a otužilí, jen trochu náchylní ke rvačkám, neboť byli přenáramně hrdí na svůj původ. Cizích nikdy nepřijímali a jako nepsaný zákon měli, že v případě svatby museli být oba snoubenci z Volar.

Zdroj Bohumír Patera, Přes Plöckenšteinské pohoří, 1893

foto: Stará Šumava

 

OBŽÍNKY, DOVÁZANÁ, DOŽÍNKY

Obžínky byli vždy slavností na ukončení žní, tedy sklizně obilí na polích. V dávné minulosti měly velký náboženský charakter. Obžínky vznikly již dávno v pohanských dobách, kdy naši předkové darovaly první a poslední snop bohům úrody. Také se rituálně zabíjel beránek, ale později byl tento zvyk úřady zakázán.
Na našem území slavili úrodu nejen Slované, ale před nimi už také keltské kmeny. Jejich dožínky – „Lugnasad“ má na svědomí bůh světla a smrti směřující od vrcholu své vlády k podzimní rovnodennosti: když se dny se krátí, míří zkrátka vozy s úrodou do stodol.
Celou cestu z pole se zpívalo. Za vozem šli ženci a sběračky klasů, kosy, srpy, roubíky k utahování povřísel při vázání snopů i hrábě ozdobené květy, jako první vybraná dívčina s věncem uvitým ze všech druhů obilí. Na zámku nebo na statku ho předala hospodáři. Věnec měl být zachován alespoň do Vánoc. Ač to dnes vypadá podivně, také hospodáři na hlavu dali věnec z lučního a polního kvítí. Selka nejdřív dárkyni s věncem polila vodou, aby obilí bylo čisté a pak pro všechny vyrukovala s kořaličkou. Povinností hospodáře bylo večer u muziky dívku provést jako první. To už bývala muzika nebo alespoň flašinet, polévka, často i nějaké maso, chléb, ale hlavně koláče.
 
Související obrázek

VELIKONOČNÍ PŮST

A je konec masopustu. Po veselém úterku přichází Škaredá středa, zvaná Popeleční a s ní přísný půst. Večer u teplých kamen se lidé modlí růženec, rozjímají a vzpomínají. V kostele při tiché mši kněz svěceným popelem udělá věřícím na čelo křížek.
O půstu se nejedlo maso, nepoužívalo sádlo, nepila kořalka ani pivo (tomu lze u nás jen těžko věřit) a nejedla se tučná jídla.
V tyto dny se zpravidla šumavský kraj noří do závojů lehké předjarní mlhy. Zvolna klesá na zelené osení a do trávy na první sněženky a hlaváčky. Kosi okouní ve vidlicích kvetoucí jívy mezi kočičkami a svým popěvkem oznamují nadcházející jaro.
Příprava na Velikonoce začíná postními nedělemi. První postní neděle je Černá nebo také Pytlová, druhá se jmenuje Pražná, třetí postní neděle je Kýchavá, čtvrtá Družební a pátá Smrtná. Na tuto neděli vynáší se za ves smrt, což je věchet ze slámy oblečený do ženských šatů s korálky z vyfouknutých vajíček. Za popěvku:, Smrt nesem ze vsi, nový jaro do vsi“, se hodí smrtka do potoka. Šestá postní neděle Květná se nese ve znamení ,,svěcení košťátek“. Jsou to rozkvetlé pruty jívy ( kočiček ) přizdobené snítkou lýkovce, dubovou větvičkou nebo stuhou. Chlapci mají modrou a děvčata červenou. Proutky posvěcené v kostele se vloží za obrázky svatých a za trámy na půdě, aby neuhodilo.
Přestože dnes už málokdo půst dodržuje, nabídnu vám postní recepty, které můžete zkusit. Trháky,šmorn,škubánky,šlejšky, jídla z ryb a hub a polévky chlebové,postní,praženky a několik dalších.

zdroj: Vůně dobrot z podhůří Šumavy
 
Související obrázek
 

VELIKONOCE

Zelený čtvrtek – Na Šumavě se tento den mělo pojíst něco zeleného, jako například špenát z kopřiv nebo řeřicha potoční s vejci. Sel se hrách, aby nebyl červivý. Pekly se jidáše a mazaly medem. Dívky se tento den před východem slunce myla rosou nebo v potoce.
Na Velký pátek se nesmělo hýbat se zemí, stavení se světila svěcenou vodou, aby lidé byli chráněni před neštěstím a od zlých lidí. Lidé nosili do polí posvěcené ratolesti z Květné neděle a modlili se, za zachování úrody. Byl to také den přísného postu. Lidé navštěvovali kostely a účastnili se obřadů a pobožností křížové cesty. O Velkém pátku a Bílé sobotě se modlili v kostele u božího hrobu, u kterého například v Kašperských Horách stáli čestnou stráž uniformovaní členové spolku ostrostřelců a veteránů. Lidé se toho dne také modlili u křížů a líbali na sochách pět Kristových ran. V domech a hospodářstvích se dělal velký úklid, peklo se a barvila se vajíčka.
 V noci před nedělí velikonoční si chlapci odnášeli vajíčka od těch děvčat, s kterými tančili o masopustu. Zvláštní význam měla vajíčka, která slepice snesly na Zelený čtvrtek. Hospodyně značila a dávala spolu s bochánky k posvěcení v kostele o Božím hodu velikonočním. Lidé na Šumavě dodržovali také starý zvyk vzájemného ťukání vajíčky, tzv. „pekání“. Dělali to doma, nebo často také venku před kostelem po skončení slavné mše svaté na Boží hod. Uzavíraly se sázky o to, čí vejce se ukáže jako silnější. Ten, jehož vajíčko přežilo bez úhony, získal vejce poraženého. Vajíčko se drželo tak, aby mezi prsty byla jen malá plocha vajíčka volná. Podobně se vajíčko naťukávalo mincí. K tomu se váže i pověra, kdy před obědem na Boží hod si ťukali s vajíčky manželé. Čí vajíčko se dřív prokleplo, ten prý zemřel dřív než ten druhý. Navíc, před svátečním obědem se měl na lačný žaludek pojíst kousek z posvěcených velikonočních vajíček, které kněz předtím požehnal dopoledne v kostele. K obědu na Boží hod se na horní Šumavě podávala hovězí polévka s rýží, dále hovězí se zelím, vepřové s knedlíky a nakonec koblihy. Po obědě šel hospodář do polí, kde zasadil posvěcenou ratolest z Květné neděle, aby pole byla chráněna před kroupami a jinou nepřízní počasí. I na Šumavě se probouzelo jaro pomlázkou. Zejména o pondělí velikonočním šlehali v podhůří chlapci děvčata, aby byla zdráva a svěží. O Velikonočním pondělí chodívali chlapci se svými milými na vycházku, šli třeba i k muzice do hostince, kde platili veškerou útratu. Ale chodilo se i navštívit kapličky a křížky v okolí. 
Zdroj: cestujeme Šumavou
Výsledek obrázku pro velikonoce

HROMNICE

A máme tady svátek Hromnic.Druhý únor je čtyřicátý den po Hodu Božím vánočním.Také říkáme tomu dni svátek Hromnic, protože se světí svíce nazývané „hromnice“. Světí se na památku, že Simeon nazval Pána Ježíše světlem k osvícení národů. S rozžatými svícemi se koná průvod kolem kostela. Kromě toho se rozžíhá svěcená svíce, když katolický křesťan umírá, když leží mrtev v rakvi a při bouřce s hromobitím. Proto se říká této svíci „hromnice“. „Já jsem světlo světa“, řekl Pán Ježíš, „kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude míti světlo života.“ (Jan 8, 12) Světlo a oheň patřily odedávna k symbolům spojeným s představou boje dobra a zla. Svíce znamenají v katolickém náboženství světlo – Krista. Jejich svit měl vést umírajícího na cestě k věčnosti:

- svíčky „hromničky“ se dávaly do rukou umírajícímu nebo vedle postele,

- svíčky „hromničky“ se rozsvěcovaly při bouřce, aby Bůh ochránil dům před bleskem.

A i když to tak nevypadá, Hromnice jsou svátek jara. Mimochodem, měsíc únor má název podle ledových ker, které se začínaly lámat na řekách a ponořovat pod vodu. Říkalo se, že se unořují a tak vznikl název měsíce únor.Hromnice je tedy příchod jara a návrat světla, proto „Na Hromnice o hodinu více“.

Na Hromnice bylo zakázáno šít, aby špička jehly nepřitáhla blesk, nesmělo se klít a lidé věřili, kdo bude v tento den tancovat, že zemře bez světla.Svíce hromnička, ta byla svěcená, v každém domě musela být vždy při ruce a byla uchovávána s pietou. Užívala se nejen během bouřek, kdy se zapálená dávala do oken a měla spolu s modlitbou za odvrácení hromů a blesků chránit stavení i jeho obyvatele. V širším pojetí chránila před těžkou nemocí a nenadálou smrtí. Hořela na stole při návštěvě kněze, s hořící hromničkou domácí obcházeli umírajícího a modlili se, dávali mu ji do rukou nebo stavěli k hlavám lože. Hromnička hořela také u hlavy zemřelého. Věřilo se, že odhání ďábla a zlé síly. Hromniček nebo vosku z nich se užívalo v lidovém léčitelství nebo také k čarování. S pomocí hořící hromničky hospodář připravoval obilí na setbu a modlil se s ní za dobrou a hojnou úrodu, obcházel s ní úly a modlil se za hojnost medu a ochranou včel před zloději.

Hlavní roly v oslavách tohoto svátku ve všech kulturách hráli ohně a očista domů. Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili krby a zapalovali hranice, které měli zahnat zlé zimní duchy. Dnes už se tento svátek téměř neslaví a je skoro zapomenut. Nechte se inspirovat prastarými tradicemi… Vyčistěte si své domy a zahrady, zapalte ohně v krbech nebo alespoň svíčky. Ženy by se měly udělat krásné a obléknout se do oranžových, žlutých a zelených barev - barev jara. Rodina by měla strávit tento den pohromadě a společně oslavit přicházející energii nového života na Zemi.

zdroj: Stará Šumava

 

POPELEČNÍ STŘEDA

Popeleční středou začíná pro křesťany období čtyřicetidenní přípravy na připomínku Kristova vzkříšení, a tedy nejvýznamnější svátek - Velikonoce. Ten letos připadá na 16. dubna, Popeleční středa tedy na 1. března.
Popeleční středa je v katolické církvi dnem přísného postu, věřící by si měl odříct maso a plně se nasytit jídlem maximálně jednou denně. Odříci by si měl i další požitky. Katolíci rovněž v tento den v kostele přijímají tzv. popelec, tedy znamení kříže popelem na čelo připomínající pomíjivost tělesného bytí. Kněz jej doprovází slovy "Čiňte pokání a věřte evangeliu", nebo "Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš". 
Následujících šest týdnů postní doby je pak hlavně duchovní přípravou na oslavu Velikonoc, "obrácení srdce". S tím souvisí i odřeknutí si nejen přemíry jídla či různých rozkoší, ale i věcí postradatelných a těch, které člověka spoutávají a činí nesvobodným.
Výsledek obrázku pro popeleční středa